Láska z nenávisti ✔

37.kapitola

U KONCE KAPITOLY MÁTE DŮLEŽITÉ INFO! URČITĚ SE BUDE LÍBIT! ❤️

Pohled Kim

Jestli jsem někdy pociťovala trému při referátu u tabule, tak momentálně netuším, co je tohle. Neskutečně mnoho postav stojí před mými dveřmi. Sabrina na mne s pobaveným úšklebkem hledí a mně je to fuk. V zákrytu za ní stojí dvě blonďaté dívky. Dvojčata. Gabriela a Daniela.
Dvojčata nebyla to, co mě překvapilo. Důvodem mého udivení byl zástup zelených lidí.

„To jsou dryády“ špitla mi do ucha Sabrina, než se bez dovolení vetřela do našeho příbytku. Řeknu to nějak takhle. Mám v hlavě zmatek. Ti lidé, převážně ženy vypadají jako nepovedení shreci. Bylo jich mnoho. Šíleně moc. Na to, že mi všichni tvrdili, jak jich přijde hrstka, tak toto je pořádná hrst. Bez hnutí. Bez možnosti mluvit jen strnule zírám na zelená stvoření.

Jsou si podobné. Jako by všechny ty ženy zelené barvy byly sestry. Některé z nich z vlasů koukají větvičky, které krásně doplňují jejich mírumilovný vzhled. Některé mají řasy bílé, jiné modré či zelené nebo obyčejně černé. Ústa mají růžová, jak poupě růžovoučké růže. Skoro ani nezaregistruji, že dvojčata následují počínání Sabriny a hrnou se do naší vilky.

„Uděláme to po dvojicích, chtělo by to spočítat“ zaujme místo vedle mne Rico.
„Dobře. Ehm, Rico?“ načnu opatrně. Přeci jen Kurt zná tyhle druhy líp než můj hnědoočko.
„Hm?“ nazvedne tázavě obočí. „Nechtěl by ses jít věnovat Gabriele s Danielou? Mají mnoho otázek“ usměji se.
„Zvládneš to?“ usměje se úsměvem, který mi podlamuje kolena. Přikývnu „přivolám si Kurta" zakřením se. Rico jen protočí oči a jako velký drsný muž odejde.

„Kurteeeeeeee“ zařvu před těmi bytosmi jako buran.
„Chtělo by je to přivítat“ ušklíbne se egoista jménem Kurt Vilson.
„Však jo“ nadechnu se.

„Dobrý podvečer“ kuňknu. Kurt na mě povzbudivě mrkne a já přemohu svoji nejistotu smíchánou s nervozitou.
„Nebudu lhát, že jsem nikdy zelený lidi neviděla“ začnu proslov, načež se nějaká pubertální Šhrečice uchechtne.
„Kdybych na vás moc vejrala, tak se omlouvám“ usměji se „poprosím vás, aby jste vstupovali po dvojicích. Zní to jako vstup do muzea“ uchechtnu se tentokrát já „zkrátka budu mít přehled o počtu“. Na tento velmi chabý proslov se všechny zelené bytůstky seskupí do dvojic.

S úsměvem kolem mne prochází jedna dryáda za druhou. Některé mají oči hnědé, jiné zase modré a z toho se najdou i s barvou červenou. Zajímalo by mne, zda to jsou opravdu čistě jen dryády nebo jsou s někým šmrnclé. Musím se vám svěřit, že jsem se lekla. Ti zelení lidi nemají kalhoty, nýbrž šaty! K tomu některé mají šaty, jako kdyby na nich rostl strom. Čemu se vlastně divím. Jsou to ochránkyně lesa a stromů. Je logické, že když mají spojitost se stromy, tak se to na nich podepíše. Jsem zlá. Velmi zlá.

Některé dryády byly světlounce zelené a z toho některé až fosoforově zelené. Každou dvojici jsem započítala a finální počet byl něco přes tři stovky. A to jsem počítala jen ty zelené lidičky. Jak jsem zjistila dryádí muži se nevyskytují, takže vážně netuším, jak se tyto ženy rozmnožují. Pochybuji, že kousnou člověka do krku a on zezelená jako sinice.

Kurta očividně přímo nasírá a nudí, že tu se mnou musí trávit svůj čas, který by určitě využil jinak. Například by kazil život Zion. Vlastně ji teď celkem rád provokuje. Zelený zástup žen a mladých holek skončil a přede dveřmi zbyly jen normálně zbarvení lidé. To, že se Kurt nudí mi ihned i potvrdil. Rukou mi zmáčkl zadek a já celkem hlasitě vyjekla. Přímo vraždícím pohledem, pod kterým by zemřel sám Gandalf jsem se na něj podívala. Samozřejmě, jak to tak bývá, tak se on jen úšklíbl a to bylo vše. Vůbec žádné obranné gesto, nic. Jako bych ho nevraždila pohledem. Jako by jsme tu byli sami. Jenomže to nejsme.