Láska z nenávisti ✔

2.kapitola

Jako vždy si písničku ztlumte!↓↑

Pohled Kim

Je to zvláštní popisovat běh, ale musela jsem běžet závratným tempem. Myslím, že mě nikdo chytit nemůže. Myslela jsem si to do té doby, než jsem byla svalená na zem. Nademnou se tyčila nějaká blondýnka a mlsně si olízla rty.
„Kurt říkal, že jsi k sežrání" usmála se. Lesba? Vážně?!
„Teď bych ji už nejedl" ozval se hlas, nejspíš mé spásy. Což v podání s držitelem toho hlasu, znělo vážně vtipně.
„Kurt si na ní smlsl" podívala se na mě s chtíčem v očích. Kurt sem, Kurt tam. Taky bych chtěla vědět, kdo to je. V její nepozorné chvilce jsem jí svalila na záda. Dívala jsem se do překvapených modrorudých očí. V tom mi to docvaklo „Kurt si na ní smlsl"

„Kdo je Kurt?!" procedila jsem skrze zavřené zuby.
„Spíš kde je" usmála se samolibě blondýnka. Znovu mě povalila pod sebe, chystajíc se zakousnout. Když najednou přestala. Hodila jsem po ní nechápavý pohled. Ona se však jen se skleným pohledem podívala na mě, padajíc na mé tělo. Byla jsem zavalená blondýnkou, která prvně vypadala na hubenou. Ovšem, když mě tady, tak zalehla její váha byla hodně jiná!

„Můžeš ji ze mě sundat?" prskla jsem na Rica, který sledoval můj boj s jejím tělem.
Zamyslel se „na mrtvoly normálně nešahám."
Protočila jsem oči. Ten kluk mě tak nesnesitelně štve! Jenomže jeho slova mi pomalu dodávala smysl.
Vytřeštila jsem oči „ty si jí zabil?!" Usmál se úsměvem, pod kterým určitě taje každá holka, jenom já jsem zůstávala klidná. „Buto ona a nebo ty" vysvětlil. „Copak by nezemřela při tom kousnutí?" ležela jsem stále zavalené na zemi.
Pokrčil rameny „ona je dost stará, zatímco ty si novorozenec. Takže sorry, že jsem ti zachránil krk" mluvil celkem naštavně. Poraženě jsem sklopila zrak. Stejně si myslím, že jsem jen v nějaké pošahané sektě. Sektě, která si mě našla za účelem zníčit moji psychiku.

„Jsem zvědavej, jak mi ty záchrany hodláš splatit" shodil ze mě blondýnu.
Oklepala jsem si kalhoty „nic ti splácet nebudu" odfrkla jsem si. Stáli jsme naproti sobě, mezeru mezi námi tvořilo jen tělo dívky. Pozorněji jsem si ho prohlédla. Černé rifle, bílé triko, opálená pleť, hnědé oči, hnědé vlasy a opět ten ironický výarz ve tváři. „Ale budeš" usmál se pomstychtivě „ale ne teď, kam máš namířeno?" Zasekla jsem se. Vlastně nevím, kam chci jít. V první řadě zjistím, zda jsem opravdu to divný stvoření. Nikde není psáno, že on a Zion musí mluvit pravdu, že?
„Asi do města, nevím" pokrčila jsem rameny.
„Když půjdeš jižně, je tam menší městečko. Tvoje město je asi stodvacet kiláků odtud" kývl hlavou směrem, kde odhadoval moje město.  Kývla jsem na pochopení a bez rozloučení se vydala z lesa.

Jen v teniskách jsem si cupitala po silnici. No cupitala. Řekněme, že když jsem zrychlila ,měla jsem za sebou půlku cesty během pár minut. Své zrzavé vlasy jsem nechala vlát ve větru, zkracujíc si cestu písničkou.
„When the days are cold. And the cards all fold. And saints we see. Are all made off gold. When you dreams all fail. And the ones we hail. Are the-" přestala jsem zpívat. Zastavila jsem se na kopci. Pod kopcem se rozkládalo moje malé městečko. Viděla jsem odtud náš dům, park, dům Grisonových. Rozběhla jsem se a zastavila na vzdálené ulici od mého rodného bydliště. Ráda bych se rozešla dál, jenomže žaludek dělal kotrmelce a krk se mi sevřel. Okolo mě prošla malá dívenka se svojí mamkou. Nějakým mně nepochopitelným způsobem se můj zrak zaměřil jen na tepnu. Na krční tepnu malé holčičky. Šly na hřiště. Jako zvíře na lovu jsem je následovala.

Dospělá paní našlapovala klasickým elegantním krokem. Držela svoji dceru za ruku, jako správný rodič. Přesunula jsem pohled na její dcerku, které mohlo být sotva šest let. Ťapkala v růžových sandálkách, nožičky jí obepínaly tříčtvrteční kraťásky, přes které měla přehozený lem světle růžových šatiček. Obě dvě byly brunety. V dětských ručkách byl svírán plyšový medvídek. Vsadím se, že to byl její věrný přítel při spaní. Byly nádherné, ovšem v mé hlavě blikalo světélko hladu. A ony měly být můj oběd. Můj mozek nedokázal myslet na nic jiného, než na krev, co jim pulzovala v žilách. Došli jsme k hřišti, které zelo prázdnotou. Matka dívenky usedla na lavičku a vypustila svoji dcerku na vzdálené prolízačky. Doteď si mě nevšimli. Pomalu jsem se přiblížila ke sklůzavce, na kterou vylezla dívenka.
„Mio pomalu ať nespadneš!" varovala dívku její matka. Mladá Mia něco zamumlala a po vrchu prolízačky přecházela ke sklůzavce, která směřovala k vysokému buku.