Never in your waldest dreams

Kapitola 20

A pak to zas spadlo. 

"Odmítá mě přijmout vlastní tělo." Harry z toho byl hodně špatný.

"Tak děláš něco špatně" vzdychla jsem si. Najednou někdo vešel, tak jsme si s Liamem jako na povel sedly k posteli a koukali na něj.

"Měli jsme na sesterně záznamy o stavu pana Stylese. Je to na dobré cestě!" informoval nás doktor, který vešel. Najednou mi zapípal příchozí zvuk oznamující novou SMS.

"Kde jsi? Mám strach. Je 7 a ty nikde. Lásko, ozvy se. Dojedu klidně pro tebe." jak sladké. Miláček se o mě bojí.

"Hele Lii, už musím jít. Johny mě shání. To víš, když už máme zítra ten odlet, kdo by se nebál!" usmála jsem se na něj. Stoupl si a najendou byl zas tak blízko.

"Lii, tohle nesmíš sakra." říkala jsem si v duchu, ale přitom jsem chtěla, aby mě už políbil. Nemusela jsem čekat dlouho. Přitiskl své rty na ty moje a věnoval mi dlouhou pusu. Čistě kamarádskou. Zajímalo by mě, co si o mě pomyslí doktor, co tam zapisoval do tabulek inforace o pacientovi, co mu ukazovaly přístroje. Hm, třeba mě ani neviděl. Ježiš. Nějakej doktor mi může být uplně ukradený.

"Jsem ok, už jsem na cestě." napsala jsem krátkou a výstižnou SMS. Jelikož už byla tma, prostě jsem si zavolala TAXI. Nečekala jsem dlouho a už jsem seděla v autě. Za necelých deset minut budu doma. 

"Ahoj Chris." pozdravil mě někdo.

"Harry?" odpověděla jsem s otázkou v hlase. Hned jsem si dala ruku na rty, protože se na mě řidič tak divně podíval. Jak na blázna.

"Děkuju za to, že jsi zamnou celou dobu chodila s Liamem. Jsem rád, že si konečně někoho našel. Byl z toho uplně zničený. Takovou krásnou holku. Závidím mu, ale jsem šťastný. Nic neříkej." dokončil svůj monolog.

"Jsme tady, slečno." vytrhnul mě taxikář z přemýšlení.

"Kolik to bude?" zeptala jsem se.

"25 dolarů, prosím" oznámil mi částku.

"Zbytek si nechte." strčila jsem mu 30 dolarů a vyšla z auta. Harry zamnou.

"Harry, jen bych chtěla uvést na pravou míru, že já s Liamem nechodím! Tady v bytě nahoře na mě čeká ten nejúžasnější přítel. S Liamem jsem pouze kamarádka. Okey, třeba ve fitku to tak nevypadalo, ale nic jinýho mezi náma doopravdy není. Jen aby sis nemyslel něco, co není. A teď mě prosím nech jít, musím si dobalit věci. Doufám, že mě necháš na dovolený být v klidu. Prosím! Je toho na mě strašně moc." dokončila jsem porzměnu teď já můj monolog.

"Okey. Užij si to." rozmáchl rukama a zase zmizel. No paráda.

"Jsem domááá!" zakřičela jsem do bytu.

"No konečně!" přihnal se ke mě Johny jako vítr.

"Kde jsi byla? Jak jsi se měla? Ty jsi brečela?" zadíval se na můj obličej. Paráda.

"Pěkne postupně." usmála jsem se a pokračovala.

"Byla jsem ve fitku a potom v nemocnici na jedné návštěvě. Měla jsem se dobře a ne nebrečela. To jen ten vítr venku, jak jse šla pěšky, víš?" začala jsem lhát. A sakra. Poprvé v životě.

"S kym jsi byla v nemocnici? Nebo spíš za kým?" zeptal se podezíravým hlasem.

"S kým? S kamarádem. Za kým? Za jeho kamarádem."