Never in your waldest dreams

Kapitola 18

Liam se na mě usmál. Byl rád, že jsem teď u něj a já byla ráda, že mám konečně přítele. Celou dobu jsem vlastně neměla pořádně nějakého kamaráda nebo kamarádku. To, že mám Andy, to neberu, protože je daleko. Ach, jak já se na ni těším.

"Kdy už tam budeme?" přerušila jsem trapné ticho mezi náma.

"Za chvilku. Nebooj." usmál se. Měl krásný úsměv. Připadám si jako bych ho znala strašně dlouho.

"Hele a jak je vlastně  možný, že nikoho nemáš, když o tebe stojí ta Jacquline? Hraješ nedostupnýho?" zeptala jsem se a dloubla ho do žeber.

"Nemůžu." odpověděl po chvíli.

"Proč ne?"

"Kvůli Harrymu. Nemůžu si užívat, zatímco on je v kómatu." tak tahle odpověď mě dostala. Takovyho přítele by chtěl kaŽdý.

"To víš, ze jo. Liame, ty někoho, ale potřebuješ, jinak se brzy složiš." řekla jsem mu svůj názor.

"Já teď poznal jednu slečnu a připadám si, jako bych ji znal od mala. Ona mi stačí, víc nepotřebuju." usmál se. Najednou jsme stali před nějakými dveřmi, kde bylo napsáno "Sesterna". Liam zaklepal. Za chvilku vykoukla mladá sestřička. Byla silnější postavy a smála se od ucha k uchu. Byla krásná.

"Dobrý den. Pravidelná návštěva na pokoj čislo 15." nahlasila sestra hlavní sestře do sesterny.

"Není problém. Miri zavedte pána k panu Stylesovi." nařídila hlavní sestra.

Sestřička zavřela dveře a vedla nás po dlouhé chodbě. Ani ne za minutu jsme byli u dveří číslo 15. Na Liamovi byla vidět nervozita. Jako jeho podpora jsem ho chytla za ruku. S potěšením ji přijal.

"Pane Payne, jen jsem chtěla říct, že s panem Stylesem je vše při starém Bohužel." oznámila a otevřela dveře. Pokoj byl nádherný. V pokoji byla postel a velká spousta přístrojů, které údajného Harryho drželi při životě. Na posteli leželo bezvládné tělo.

Přistoupili jsme k posteli. Liam mě držel za ruku dost pevně. Najednou promluvil.

"Ahoj Harry. Tak jsem zase tady. Dneska je 13. prosince, venku svítí sluníčko. Je tady semnou i má nová kamarádka, přítelkyně. Jmenuje se Christine. Je nádherná. Jako to jméno. Chodí ke mě do fitka." skončil s monologem. Celou dobu jsem koukala do země. Neměla jsem silu podívat se na toho člověka co tam bezvládně ležel. Dneska ne.

"Liame omluv mě prosím." omluvila jsem se a šla rychle za dveře. Sedla jsem si na sedacku a začala strašně brecet.

"Neplakej." slyšela jsem vedle sebe. Neměla jsem sílu zvednout ubreceny oči. Nevnímala jsrm toho, kdo na mě mluví. Bylo mi to jedno. Toho Harryho neznám, ale nepřeji si nic jiného, než aby se probudil.

"Děje se něco slečno?" promluvil na mě další hlas. Tipovala jsem to na doktora.

"Ne, jsrm v pořádku." sebrala jsem odvahu a stoupla si. Doktor vešel do pokoje. Šla jsem za ním. Liam seděl u Harryho a koukal na nej. Hypnotizoval ho.

"Dobrý den, pane Payne. Koukám, že je vše při starém." prohlásil doktor s velkou dávkou optimismu.

"Dobrej. Jo bohužel. Už dva měsíce." odpověděl po dlouhé době Liam.

"Pane Payne. Tohle nemá řešení." řekl doktor v klidu.

"Co - co nemá řešení?" vylitlo z Liama.

"Přišel jsem Vám navrhnout, abysme ukončili tohle trápení." tahle věta ve mě hrkla.

"Cože? Doktore to mi chcete vzít i posledního člověka co mám? Jste sakra normální? On se z toho dostane. Pochopíte to? Já Vám říkám rovnou NE!!!" Liam brečel. A ja s nim.

"Pane Payne. Pan Styles má 2% na to, aby se z kómatu probral."

"A je Vám sakra jasný, že i ty 2% jsou šance?" Liam se neudržel a vylitl. Chytla jsem ho rychle a posadila nazpátek na židli.

"Jak myslíte. Pokud se do 2 měsíců neprobere, vypiname přístroje, je Vám to jasné?" rozhodl doktor.

"Vy jste možná ošetřující lékař, ale ja jsem jeho rodina. To, že tk zbytek naší rodiny neví, je už nás problém." začal Liam ječet a najednou si dal ruku před pusu. Asi řekl něco, co nemel. A počkat. On je jeho rodina? Mluvil o Harrym jako o bratrovi. Přestávám tomu rozumět.

Po dlouhé době díl. :D U 17. dílu první komentář. Ani nevíte, jakou mi udělal radost. Děkuji moc VeronikaPskaov :D Doufám, že jsrm to napsala správně :D Jinak jsem chtěla jeste napsat :D Jestli jsou díly kratší, tak se omlouvám, ale na mobilu je to vždycky děsně dlouhý :D

Tak jó!! Jo a ještě. Moji motivací na psaní jste VY. Tákže pro další dil podmínka:

min. 1 komentář :)) Hvězdičky potěší taky. Ten ppocit, když to píšete pro nikoho je totiž fakt k nezaplacení. A jinak jsrm chtěla poděkovat za 150+ přečtení. Jste úžasný!! :))

Love yaa!!

Ale.