Never in your waldest dreams

Kapitola 14

"Tak pojď, Christine" pobidla mě Alex do své kanceláře.

"Co se děje?" optala se, když jsem se posadila do měkkého křesla.

"Jak jako co se semnou děje?" dělala jsem ze sebe hloupou.

"Nedělej ze sebe hloupou, Kočko. Dneska jsi nebyla v pohodě." začínal ji přetýkat pohár trpělivosti.

"Já o ničem nevím, Alex" proč jsem tak blbá? Koleduju si ještě víc. Dneska bude vyhazov.

"Pokud ti přijde normální, vylít dámě ve 4* hotelu rajskou za krk, nebo nezvládnout udělat Irskou kávu, že musí přijít na bar, kde jako je, tak tady nemusíš být. Takovejhle personál opravdu nepotřebuju. Ráno jsem ti tolerovala dvouhodinovej pozdní příchod. Je mi úplně u prdele, že jsi šukala támhle celou noc. To nikoho nezajímá, pochopis to?" ječela na mě, jak smyslu zbavená.

"Nepotřebuješ takovejhle personál? Fájn, ja zas nepotřebuju takovyhleho zaměstnance. Třeba si toho Alessandra sežer, mě ta tvoje svatba taky nezajímá." bránila jsem se. Vylítla jsem z kanceláře, jak nametena střela.

"To byl ten zmrd. Na 100%. Je tady 2 dny a nejradši bych ho zabila." říkala jsem si pro sebe. Vyběhla jsem schody dolů a vydala se ho hledat. Zašla jsem do pansky šatny. BINGO, byl tam.

"Ty zmrde jeden napudrovanej. To, že si budeš stěžovat u ředitelky, ti nepomůže. Ok, možná ti to pomohlo, protože jsem právě dostala padáka. A víš co? Polib mi prdel." začala jsem ječet a uz jsem brecela. Nemohla jsem ty slzy zadržet. Než stačil něco říct, byla jsem venku.

Rozhodla jsem se zavolat Johnymu, jestli by pro mě nepřijel.

"Lásko, co se děje?" měl výstrašený hlas.

"Můžeš pro mě prosím přijet? Vysvětlím ti to později." řekla jsem rychle mezi vzlykama.

"Ok, ok, uz jsem na cestě, hlavně se do tý doby uklidni" uklidňoval mě. Čekala jsem na něj před hotelem na rušné ulici.

Seděla jsem a najednou ke mě někdo přišel.

"Co, že taková krásná slečna tady sama? A ubrecenyma očima?" zeptal se mě neznámí hoch.

"Co, že úplně cizí kluk se ptá cizí slečny?" odprskla mu a když jsem se na něj podívala, byl strašně krásnej. A připadá mi, jako bych ho už někde viděla.

"Christine, nasedni." zakřičel najednou Johny z auta.

"Tak ahoj, Christine." podíval se na mě tak svůdným pohledem. Málem se mi podlomila kolena.

"Ahoj, miláčku." pozdravila ho a dala mu pusu.

"Ahoj lásko. Tak co se děje, že to bylo tak hrozné?" zeptal se mě. Divím se, že žárlivka jako on, se mě nezeptal, kdo to byl.

"Dnešek byl příšernej. Rozbila jsem asi 8 skleniček, 2 hrníčky na kafe, vylila nějaké 'dámě' rajskou za krk a dostala jsem padáka, protože Alex je hrozná ..." nedorekla jsem to slovo.

"Cože?" nechápal Johny a začal se smat.

"Lásko ty jsi dneska šikovná." 'pochválil' mě.

"Mě do smíchu nebylo. Ani trochu. Myslela jsem, že se složím. Lásko, já si co nejdříve najdu nějakou novou, práci, to se neboj. Ale ..." nenechal mě dorict.

"Christine, žádný ale. Až něco najdeš, tak najdeš. Teď se to nezblazni. To, ze Alex ruplo v bedně neznamená, že bude konec světa. Co třeba začít hledat něco až pp dovolené?" navrhl mi. Strašně moc mi to pomohlo.

"Uvidíme, já se teď půjdu prospat." řekla jsem, dala Johnymu pusu a vystoupila z auta. Johny musel zase do práce, takže jsem měla odpoledne jen pro sebe.

Když jsem konečně došla do bytu, zamkla jsem za sebou a šla si lehnout. Nebylo mi nějak dobře. Teď jsem v NY neměla žádnou kamarádku a nikoho. Jen Andy, která žila v evropě. Proč je to tak těžké? Zachumlala jsem se do peřiny, zavřela oči a vzpomněla jsem si na kluka z ulice. Pořád jsem ho viděla před sebou. Byl strašně krásný. Ty jeho oči. Ty rty. Ty vlasy krásně vyčesaný nahoru ...

"Ahoj, kočko" pozdravil mě někdo.