Never in your waldest dreams

Kapitola 8

*1. prosinec*

Dnes mám nástup do práce. Ani nevíte, jak moc se těším.

"Zlato, uveris mi, když ti řeknu, že se těším do práce?"

" Po pravdě ano, protože jsi si toho prožila hodně, chce to už na to nějak pozapomenout a začít znova .. " usmál se na me. Musela jsem mu to odkyvat.

"Tak se měj hezky a drž mi palce. Budu na tebe myslet. Miluju tě."

"Já tebe  taky. Pozdravuj Alex." Slyšela jsem poslední jeho slova a uz jsem byla na ulici prosincového New Yorku. Do práce mi to trvá asi 20 minut. Kdybych nechtěla šlapat pěšky, můžu si odchytnout taxi, ale to se mi nechce.

*O dvacet minut později*

Když jsem procházela recepcí, byla tam nějaká mladá slečna. Měla dlouhé, hnědé, prstýnkové vlasy. Byla nádherná.

"Dobrý den, jak Vám mohu pomoci?" zeptala se příjemným hlasem.

"Dobrý den. Je slečna Casillo ve své kanceláři?" zeptala jsem se s úsměvem na tváři.

"Mhm, momentík, hned oznámím návštěvu." usmála se na mě a už volala Alex.

"Alex, máš tady návštěvu. ... Ano, dobře. .. Nemáš zač. " a zavěsila.

"Slečna Casillo Vás očekává ve své kanceláři. Víte kudy kam nebo chcete ukázat cestu?" zeptala se mě slušně.

"Já trefím, děkuji moc, slečno .." poděkovala jsem.

"Slečna Payzer, jméno mé." uvedla mě na správnou míru.

"Děkuji mnohokrát slečno Payzer, brzy se uvidime znovu." usmála jsem se a odešla pp schodech do kanceláře slečny Casillo.

Když jsem došla ke dveřím, zaťukala jsem a vešla dovnitř.

"Nazdár Christine, ráda tě vidím." objala mě šťastná Alex.

"Ahoj Alex. Ty cela zaříš, to máš takovou radost, že jsem se vrátila?" začala jsem se smát, ale byla jsem ráda, že je šťastná.

"Kamaráde, to mi neuvěříš teď, co ti řeknu." opravdu zářila štěstím. Ale byla jsem napjatá, jak dědovy kšandy.

"Tak to opravdu netuším. Povídej." pobidla jsem jí.

"Na to si musíme sednout." pobidla mě na křeslo a donesla nám kafe.

"Tak už povídej." tahala jsem z ní. Odpověď se mi nedostavovala a tak jsem se nadechla, že něco řeknu, když v tom mi předsebe ukázala její ruku.

"Podívej." brecela štěstím.

"Ty se budeš vdávat? Doopravdy? Alex .. já .  ty .. Aaaaaw. Moc ti to přeju, kočko." popřála jsem jí a ještě jsem se podívala na její ruku. Zářil na ní drahokam z ryzího zlata se zlatými diamanty. Ten prsten musel být drahý jak ... Strašně jsem Alex záviděla. Ale ještě vice jí to přála.

"A koho si budeš brát, nevěsto?" zeptala jsem se, protože mi toho šťastlivce ještě neprozradila.

"Alessandra. Je to ital, pochází z Milána, je o rok starší než já a uz jsme spolu rok. Do předevčírejšího dne pracoval u nás na recepci a teď to bude můj zástupce." představila mi ho, alespoň takhle. Počkat. Ona řekla, že pracoval na recepci? Teda Christine styď se. A to jsi po něm koukala .. No nádhera. Stydět bych se měla i tak, když mám doma přítele a čumím, teď už ne tedy, po Alexininovým snoubencem.

"Teda, to koukám. Musíš mi ho někdy ukázat. Znaš to. Kamarádka musí schválit." drbla jsem do ní a začala jsem se smát.

"Jasně. Na schvalování je trochu pozdě, ale ráda Vás představím." usmála se.

*o hodinu později*

Když jsme probrali všechno možný, tak bylo půl dvanáctý. No to je super, ja se tady takhle vykecavam, místo toho abych pracovala.

"Tak Alex, kdy mě uvedeš do funkce servirky? Nemůžu se tady pořád jen vykecávat. Víš co. Hosti se neobslouží sami." popohnala jsem Alex.

"Promiň, pořád tě tady zdržuju. Počkej tady, dojdu ti pro tvůj oděv a pak s tebou půjdu na plac, trochu jsme rekonstruovali, jak jsi si mohla všimnout minule. Máme nový mašiny a .. no uvidíš zkrátka sama." usmála se na mě a zmizela v druhé místnosti. Už jsem se těšila.