Prokletí měsíce

Kapitola XXI. - Prokletí lásky

Rozhostilo se hluboké ticho. Nebyla jsem schopná pohybu. Stála jsem na místě a nedokázala odtrhnout pohled od šerifa, který v náručí držel bezvládné tělo přítele. Muže, kterého jsem zabila.

Projel mnou vyděšený záchvěv a srdce mi bušilo jako o závod. Teprve nyní, když ze mě adrenalin opadl, jsem si plně uvědomila, co jsem udělala. Shlédla jsem na sebe a projel mnou šok. Byla jsem téměř celá od krve. Tričko, kalhoty a ruce zabarvené rudou tekutinou. Roztřásly se mi nohy a více mě neudržely. Svalila jsem se do trávy na zadek a snažila se třas ovládnout a potlačit, bylo to však nad mé síly.

V tom se někde za mnou ozvalo šustění listí a rychle se přibližující kroky. Brzy na to se v mém zorném poli objevil Kayl. Rychle prolétl prostor kolem sebe pohledem a tvář mu zbělela.

„Proboha..." hlesl tiše. Poté jeho pohled spočinul na mě. „Kiano!" vydechl v obavách a pár skoky byl u mě. „Jsi zraněná?" zeptal se a se strachem si mě prohlížel.

„Já... nic mi není. Není to má krev." šeptla jsem roztřeseně.

„Pomůžu ti vstát." než jsem mohla protestovat, uchopil mě a pomohl mi vyškrábat se na nohy. Snad odtušil z mého třesu, že bych se neudržela, tak mě pro všechny případy raději podepíral. Jeho pohled chvíli spočinul na bezvládném těle ženy a zbělel ještě více, než pohlédl na stále klečícího šerifa, který svíral nehybné tělo svého starého přítele. V očích mě zaštípaly slzy.

„Co se tu stalo?" odhodlal se nakonec po chvíli ticha k otázce šerifův zástupce.

„Zabila ho." pronesl Reagen ledovým hlasem. Můj i Kaylův pohled sklouzl k němu. Šerif opatrně položil tělo přítele na zem a zvedl se. Tvář měl nečitelnou, tak jako mnohokrát, ale tentokrát jeho prázdný výraz naháněl děs, když pohlédl na mě. Zachvěla jsem se a Kaylovo sevření kolem mých ramen ještě zesílilo. Brandonův pohled mě prozkoumal od hlavy až k patě a zastavil se na krví prosáklém oblečení. Zatnul čelisti a udělal několik kroků naším směrem.

Kayl zacouval o stejný počet kroků, mě táhl sebou.

„Brandone, uklidni se." nabádal ho a snažil se mluvit klidně, ale nebyl si úplně jistý, tak jako já, tím, co hodlá šerif dělat. Roztřásla jsem se ještě více a bylo mi na omdlení.

Reagen se však opravdu zastavil a bylo vidět, jak se mu ramena pohybují rychle nahoru a dolů v tom, jak se hluboce nadechoval.

„Já... nechtěla jsem, Brandone." vysoukala jsem ze sebe roztřeseným hlasem a nespouštěla z muže pohled. „Ale... chtěl tě zabít... nechtěla jsem... nemohla jsem to tak nechat."

Brandon stočil pohled k zemi a nehýbal se. Cítila jsem v zádech, jak je Kayl napnutý a připraven k jakékoliv akci, kdyby bylo potřeba. Těžko bychom dokázali nyní odhadnout co se děje v šerifově mysli.

„Já vím..." prolomil napjaté ticho po nějaké době Reagen, tentokrát klidnějším hlasem a konečně zvedl pohled. Sice si držel svůj nečitelný výraz, ale pohled měl již čistější. „Pomohla jsi mi. Díky." pronesl, ale neznělo to upřímně. A ani jsem se mu nedivila. Cítila jsem se příšerně.

Odvrátil pohled k tělu ženy.

„Je mrtvá." odpověděla jsem na jeho nevyřčenou otázku. „Snažila jsem se jí zachránit, ale měla otevřenou tepnu. Nemohla jsem s tím nic udělat." opět jsem se otřásla nad událostmi, které se ještě před chvílí staly. Reagen neodpověděl. Jen stiskl ještě více čelist a klekl si k nehybnému tělu.