Prokletí měsíce

Kapitola X. - Pokoj B12

 23. březen 2011, Seatown

 Pohlédla jsem na pootevřené dveře místnosti B12 a zhluboka se nadechla. Mírně chvějící rukou jsem chytila za kliku a pomalu jsem vešla do místnosti, následovaná šerifem. Nedá se říct, že by mě vybavení pokoje zaskočilo. Stěny byly bílé s popraskanou starou omýtkou bez jakékoli výzdoby a jediné okno, kterým procházelo do pokoje denní světlo, bylo zamřížované. Pod ním, byl starý kovový stůl se snad ještě starší židlí.

 Konečně mou pozornost upoutal pohyb. Napravo od nás u zdi stála postel s kovovou konstrukcí a na ní shrbená postava oblečená do rolákového svetru krémové barvy. Byla to plavovlasá žena středního věku. Seděla v tureckém sedu, ruce položené pohodlně o kolena, záda shrbená a s pohledem zabodnutým v podlaze se kolébala nepřítomně zepředu dozadu, přičemž si něco tiše mumlala pod nosem.

 Dech se mi zpomalil a vnitřnosti sevřel nepříjemný pocit.

 „Paní Mitchellová?" ozval se za mnou tiše šerif. Žena se naším směrem ani nepodívala a dál pokračovala v mumlání a pohupování se. Reagen na mě pohlédla a kývl, abych popošla. Poslechla jsem ho, aniž bych přestala ženu pozorovat. „Paní Mitchellová, jsem šerif Reagen. Pamatujete si mě?" promluvil znovu muž za mými zády a postoupil tak, aby stál po mém boku.

 Žena sebou trhla a upřela na nás vypoulené oči, i když se zdálo, že je duchem nepřítomna.

 „Šerif... šerif..." zamumlala slyšitelně. Při jejím hlase mi přeběhla husí kůže po těle. Znovu odvrátila zrak, zadívala se do podlahy a opět se začala pohupovat.

 „Ředitelka má podivné představy o geniálních lidech." šeptla jsem k šerifovi, který však nehnul ani brvou a pomalu přešel k sedící ženě, před níž si opatrně čapnul.

 „Paní Mitchellová, potřeboval bych vaší pomoc. Prosím."

 „Pomoc... pomoc..." opakovala žena po něm, jako malé dítě. Nechápavě jsem je sledovala.

 „Proč tu sakra jsme?" sykla jsem k šerifovi. Žena při mém hlase sebou trhla a začala prudce otáčet hlavou zprava doleva, jakoby něco hledala.

 „Řekl jsem, aby jste byla tiše!" pohlédl na mě šerif pevným pohledem, a i když mluvil téměř neslyšně, jeho napomenutí mělo kýžený účinek. Zůstala jsem zamlkle stát, i když se mi situace vůbec nelíbila. „Paní Mitchellová," otočil svou pozornost opět k ženě a jemně jí uchopil za ruce, „jste v bezpečí. Nic vám tu nehrozí." promlouval k ní uklidňujícím hlasem. „No tak..." všimla jsem si, jak jí palci hladí po hřbetu ruky. Tahle jeho jemná stránka pro mě byla novinkou.

 „Mrtví... mrtví..." zamumlala žena.

 „Kdo?" položil otázku Reagen. Jedno obočí mi povyjelo nahoru. To jako hodlá hrát s touto pomatenou ženou její hru?

 „Tma... noc..." šeptla tiše choulící se postava. Musela jsem o krok přistoupit blíže k nim, abych její mumlání slyšela. „Zima... zima..." náhle se její hlava zvedla a pohlédla mým směrem. Ztuhla jsem uprostřed pohybu. „Smrt." Ztěžka jsem polkla.

 „Co to říká?" šeptla jsem k šerifovi k němuž jsem zalétla nervózním pohledem.

 „Mlčte." uzemnil mě dalším pohledem, nepřestávaje sledovat kolébající se ženu. „Rosary, prosím vás o pomoc." promluvil k ní tiše s naléháním. Nic. Jen další mumlání a kolébání. Přesto se šerif ani nepohnul, jakoby na něco čekal. Nějakou chvíli jsem stála bez hnutí a sledovala je, ale po chvíli jsem toho začala mít dost.