Prokletí měsíce

VÁNOČNÍ SPECIÁL

„Ne, zítra už je pozdě! Potřebuji aby jste to doručil ještě dnes! Cože? Ne, mě je jedno že dnes nemáte službu vy! Tak dohlédněte na to, aby to někdo doručil za vás! Sakra chlape, za co vás platí?! Haló?" odpovědí mi byl ale jen hluchý telefon. Zamračila jsem se a s plnýma rukama jsem došla k autu, o jehož kapotu se ležérně opíral šerif a popíjel ze sklenice vaječňák. „A tolik k objednávání dárků přes internet."

„Já tě nechápu. Ani Kayla a ostatní. Naděláte toho kvůli jednomu jedinému dni. Honíte se jako šílení a zbytečně se nervujete. A to vše jen pro pár hodin." zavrtěl nad tím Reagen hlavou a pořádně se napil ze sklenice.

„Říká se tomu vánoční tradice, bručoune."

„Já bych spíše řekl vánoční blázinec. Jedinou vánoční tradicí, kterou ctím, je vánoční pohoda."

„Jo, a proto jsi dvacátého čtvrtého prosince ve službě. A když jsme u toho, neměl by jsi tedy přestat pít? Šéf by tě mohl vyrazit."

„Hahaha." ušklíbl se. „A že jsem na příjmu neznamená, že jsem v práci."

„Ne, ale to, že se neustále rozhlížíš kolem, jako bys hledal sebemenší náznak zločinectví, tak to už o tom nasvědčuje."

„Bože, s tebou se dohadovat poslední dobou nemá vůbec smysl." Zamručel a mě se podařilo schovat koupené věci na zadní sedadla jeho policejního auta.

„Tak se nehádej. Jsou Vánoce!" zabouchla jsem dveře a ukradla mu sklenici s jeho nápojem, který jsem vypila. „No co, stejně řídíš." pokrčila jsem rameny, když se na mě s povytaženým obočím ušklíbl.

„Prozradím ti tajemství – upír nemůže..."

„Být opilý?" skočila jsem mu do řeči. „Jo, Kayl mě varoval před tím, že mi budeš tohle tvrdit. A také mi řekl, abych ti připomněla jak to dopadlo naposledy když jsi to tvrdil."

„Bože, řekni mi, že ti neřekl..."

„Silvestr 2008? Jo. Vím všechno." mrkla jsem na něj klidně a usmála jsem se.

„Mám pocit," zamručel, „že ti ušetřím práci a zbavím tě jednoho z těch, které hodláš obdarovat rudě zabaleným dárkem." ušklíbl se a založil si ruce na hrudi.

„No tak! Oba víme, že bys to neudělal." dloubla jsem do něj.

„To mě asi ještě pořádně neznáš." povytáhl mým směrem obočí, ale jen jsem k němu naklonila hlavu a pochybovačně se na něj ušklíbla. „No tak fajn." kapituloval. „Ale čím dál více zjišťuji, že to co ten chlap neví, tak nepoví."

„Je ukecaný, ale nemyslí to špatně." hájila jsem našeho společného a momentálně nepřítomného přítele.

„A velice rád vytahuje všechny mé negativy a prohřešky."

„Náhodou je to vtipné. To ses vážně vsadil o to, že když nestrefíš všechny terče do jejich středů, tak se projdeš v dámských šatech a střevících?"

„Málem jsem to dal. Chyběl mi jediný hod."

„Ale ty modré šaty s volánky ti neuvěřitelně slušely. Ladily ti k očím." pronesla jsem s úsměvem. Ušklíbl se, než na mě záhy zděšeně pohlédl a následně se jeho obličej změnil do žalostné grimasy.

„Ne! Proboha! Neříkej mi, že jsi našla tu složku." zaúpěl. Já ale jen s úsměvem přikývla, a když jsem viděla ten jeho výraz, nedokázala jsem se ubránit smíchu. „Sakra, ženská! Když je na té složce napsané přísně tajné..."