Prokletí měsíce

Kapitola VII. - Výslech

 22.březen 2011, Seatown

„Můžete mi laskavě vysvětlit, co jste nepochopila na tom, že nemáte večer lézt ven?!"

 Auto uhánělo ulicemi Seatownu a nezdálo se, že by hodlalo zastavit. Pevně jsem svírala držadlo dveří a snažila se uklidnit rozbouřený dech. Strnule jsem pohlédla na šerifa, který tak splašeně hnal auto městem.

 „Už můžete zpomalit. Setřásli jsme ho."

 „Zastavím jen pokud jste natolik odhodlána zemřit!" zamručel a nohu na plynu nepovolil. „Co jste dělala večer venku, zase?" vychrlil na mě svou otázku a tentokrát to doprovodil zamračeným pohledem.

 „Já... chtěla jsem si koupit jen něco k jídlu..." hlesla jsem.

 „To jste nemohla udělat přes den?!"

 „Už laskavě po mě přestaňte řvát!" vybuchla jsem najednou. „A ne, nemohla! Do odpoledne jsem byla u starostky, a když jsem došla domů, zdržela jsem se se spolupracovnicí. Že nemám jídlo jsem zjistila pozdě a doufala jsem, že se mi podaří zastihnout ještě obchod otevřený!"

 „Tak spolupracovnice? Mě jste neváhala vyhodit, když jsem za vámi přišel probrat včerejší incident a se spolupracovnicí jste strávila celý den?!"

 Probodla jsem ho pohledem. „Co kdyby jste raději zavolal nějakou odchytovou službu, že se vám městem potuluje vlk, než aby jste se mi pletl do soukromí?"

 „Pff," odfrkl si. „Kdyby to bylo tak lehké." ušklíbl se.

 „Jak to myslíte?" zamračila jsem se na něj nechápavě a na to jsem se rozhlédla kolem. „Kam to vlastně jedeme?"

 „Na místo, kde si můžeme promluvit."

 „A to je kde?"

 „Chvíli vydržte a uvidíte." prohlásil muž úsečně a doprovodil svá slova protočením očí.

 „A nemohli bychom to probrat u mě v bytě?"

 „Určitě by jste mě zase do domu nepustila a já navíc nechci ohrozit ani sebe ani ostatní obyvatele vašeho domu, kdyby nás ten vlk vystopoval." ušklíbl se.

 „Cože? Vždyť..."

 „Prostě k vám do bytu nejedeme!" utnul mě rázně šerif a vyjeli jsme z města. „Navíc se na ulici válely klíče, hádám vaše."

 To mě umlčelo. Vzpomněla jsem si, že jsem svazkem klíčů hodila v sebeobraně po tom vlkovi, když se mě snažil napadnout. Raději jsem tedy semkla rty k sobě a mlčela jsem. Přesto jsem se nesouhlasně mračila a se zkříženýma rukama na hrudi se zadívala do tmy. I když mě Reagen zachránil od jisté smti, měla jsem pocit, jakoby mě unášel.

 Netrvalo dlouho a šerif navedl auto z hlavní silnice na boční, příjezdovou cestu.

 „Tady?" hlesla jsem překvapeně, když muž zastavil auto před malým, nízkým domem, který byl ze všech stran obklopen lesy. „My utíkáme před vlkem a klidně jdeme do domu u lesa, do kterého se může cokoli bez potíží dostat?!"

 „Pokud nechcete, nechoďte," zamručel muž, zatímco vypnul motor, oddělal si pás a vycházel z auta.

 „Cože?!" zhrozila jsem se, že bych zůstala sama. „To nemyslíte vážně!"

 „Tak sledujte." ušklíbl se, zavřel dveře a rychlejším krokem mířil do domu. Zaraženě jsem se dívala na jeho vzdalující se záda a nemohla tomu uvěřit. Opravdu by mě tam nechal! Nakonec jsem zaťala naštvaně čelisti.