Prokletí měsíce

Kapitola XX. - (Ne)přátelé

Běžel rychle ze schodů a ani se neotočil. Mračil se pro sebe a vše v něm vřelo. Zaplavily ho emoce tak, jako už dlouho ne. Nedokázal uvěřit, kolik věcí se může za malou chvíli změnit. A že už je na světě dlouho!

Téměř nezpomalil ani u vstupních bytových dveří, když vycházel na ulici. Jen zaslechl, jak za ním opět dveře cvakly. Doufal, že Kiana tentokrát neprovede žádnou neuváženou hloupost. Tolik ho naštvala svým dopoledním počínáním, ale aby byl sám k sobě upřímný, nepřekvapilo ho to.

Naopak byl naštvaný o to víc sám na sebe. Měl jí hlídat, ale kdyby to udělal, ztratil by soustředění ohledně dopadení vraha.

Vrah... Nedokázal tomu věřit. Jak to bylo možné? Jasně měl před očima to, co se odehrálo více jak před sto třiceti lety. Snad se mu ale dostane rozhřešení na nezodpovězené otázky.

Zahnul za roh domu, kde nedosahovalo světlo z okolních lamp a rozeběhl se tmou. Proběhl ulicí a vběhl pod koruny stromů místního parku. Zastavil se teprve na místě, kde se neudržovaný chodník rozděloval do tří stran.

Pohledem ostražitě probodával okolní tmu. Skze koruny letitých stromů téměř neprocházel svit narůstajícího měsíce a ponuré světlo zašlých lamp parku dostatečně neosvětlovaly své okolí. Ostatně to ani nebylo třeba. Do parku téměř nikdo nechodil, v noci vůbec nikdo. Všude bylo hrobové ticho a někde v dáli houkala sova.

„Vím, že jsi tady!" zavolal do tmy a ani se nepohnul. Všechny smysly měl napnuté k prasknutí, aby zachytil jakékoliv možné hrozící nebezpečí. Nedostalo se mu však jediné odpovědi. Sevřel ruce v pěsti. „Po tak dlouhých letech jsi změknul? Stal se z tebe srab?"

„A ty jsi zřejmě ztratil veškeré dobré způsoby." ozval se nedaleko hlas. Klidně se otočil a čelil pohledu muže, kterého dávno považoval za mrtvého.

„Pokud jsi mě snad chtěl vyděsit, byl to slabý pokus." odtušil Brandon chladným tónem. Na tváři muže se objevil sebevědomý úsměv. Opřel se bokem o strom a mezi prsty protáčel kouskem větvičky.

„Proč bych to dělal?" prohodil klidně. „Ale uznej, že odpoledne jsem tu tvou novinářku pěkně vyděsil."

Sevřel pevně čelisti i ruce a probodával starého přítele pohledem.

„Tys ji ale nechtěl jen vyděsit. Chtěl jsi ji zabít." zavrčel šerif temně. Vysloužil si pozornost naproti stojícího muže a zpod dlouhých tmavých vlasů se zablýskl pár temných očí a odkryté zuby v úsměvu.

„Možná."

„Možná?" odfrkl si. „Její spolujezdkyni jsi dostal do nemocnice, jí bych našel mrtvou, kdybych přišel o chvíli později a o těch mrtvých ženských ani nemluvím." mračil se stále více. „O co ti sakra jde, Olivere?"

„Tolik věcí se změnilo za ta léta..." povzdychl si s hereckým výkonem muž. „Kde bych měl jen začít?"

„Zkus třeba od doby, co se propadl s námi ten most při útěku z Číny. Kdy ses proměnil v upíra?" navrhl a probodával ho pohledem. On se však jen ještě více arogantně usmál.

„Ještě ti to nedocvaklo?"

Neodpověděl. Oliver se narovnal a přestal točit klackem v prstech. Lehkým krokem se vydal směrem k Reagenovi a obcházel ho ze vzdálenosti pár kroků. Šerif stál bez hnutí na místě a jen ho sledoval ostražitým pohledem.

„Brandone, ale vážně! Mám pocit, že jsi v 19.století měl daleko lepší mozek, než teď. Zakrněl ti? Nebo je to snad kvůli tvé krevní dietě? Copak ti chuť čerstvé krve nechybí?"