Prokletí měsíce

Kapitola XVIII. - Odhalení

Po chvíli jsem stála před dveřmi pokoje B12. Srdce jsem měla až v krku, krev mi v uších hučela. Uvažovala jsem, co chci vlastně udělat a v duchu si opakovala, proč jsem sem vůbec přišla.

Ředitelka se na mě podívala s otázkou v očích. Přikývla jsem. Musela jsem to udělat. Přeci jsem nejela tak daleko, abych se nakonec otočila a opět odkráčela bez odpovědí. Paní Moreyová tedy přiložila palec ke snímači a na klávesnici zvolila správné přístupové heslo. Ozvalo se slabé cvaknutí.

Zhluboka jsem se nadechla a chytla za kliku odemknutých dveří.

„Pamatujte, kdyby jste cokoliv potřebovala, budu tady." upozornila mě žena, na čež jsem jen vděčně přikývla a vešla do pokoje. Dveře opět za sebou zavřela.

Jako při první mé návštěvě seděla pomatená žena na posteli v tureckém sedu, objímala se pažemi a pohupovala se zepředu dozadu. Pomalu jsem rozvážně zamířila k ní.

„Paní Mitchellová?" hlesla jsem a klekla si před ní tak, jak jsem to u své první návštěvy viděla dělat Reagena. „Jsem Kiana Braxtonová. Pamatujete si na mě?"

„Kiana... Kiana..." zopakovala nepřítomným hlasem žena a dívala se kamsi přes mé rameno.

„Řeším závažný případ s šerifem a potřebovali bychom vaši pomoc. Potřebovala bych vaši radu."

„Radu... radu..."

Povzdychla jsem si. Nezdálo se, že by mě vůbec vnímala. Snad ani nevěděla o mé přítomnosti. Pohupovala se dál a pohled upírala do nepřítomna. Postavila jsem se, pomalu. Nechtěla jsem opakovat chybu své první návštěvy, kdy jsem málem skončila s vyškrábanýma očima.

V zamyšlení jsem se procházela pokojem a občas vrhla na ženu pohled, ale ta mě naprosto ignorovala. Byla jsem bezradná. Jak jen přimět, aby se mnou promluvila? Šlo to vůbec? Nebo snad s ní mohl promluvit jen šerif? Ne! Jinak by mě přeci ředitelka určitě bez důvodu nepouštěla dovnitř... Nebo snad ano?

V duchu jsem nad tím zavrtěla hlavou a takovou možnost jsem si nepřipouštěla. Přešla jsem zpět k ženě a opět u ní poklekla.

„Prosím, poraďte mi. Co mám udělat?"

„Udělat..." vydechla žena náměsíčně.

„Potřebuji radu, Moudrá." pronesla jsem a už nevěděla, jak jinak jí přimět se mnou promluvit. Najednou však žena ztuhla a já si uvědomila, že po mě nezopakovala má vlastní slova. Zadívala jsem se na ní. Ruce se jí roztřásly a ona sklopila pohled, až jí vlasy napadaly do tváře

Ani jsem se nepohnula. Nevěděla jsem co dělat. Váhala jsem zda zavolat ředitelku na pomoc, ale sotva jsem to domyslila, hlava paní Mitchellové se prudce zvedla a na mě se upřel pár bělmových očí.

Leknutím jsem se prudce nadechla, ale tentokrát jsem od ní s výkřikem neuskočila.

„Zvykáš si na hrůzné zjevy, Nalezená?" prohodila žena pobaveným, ale jí nepatřícím hlasem, až mi naskočila husí kůže. Důležité však bylo, že jsem uspěla.

„Ano. Pomalu, řekla bych." souhlasila jsem a postavila jsem se. Žena naklonila hlavu na stranu a pohledem jako by mě skenovala.

„Jsi zmatená. Cloumají tebou snad pochybnosti?"

Ušklíbla jsem se.

„A neměly by?"

„To mi řekni ty." pronesla žena klidně. Pohlédla jsem na ní a na chvíli ztratila řeč, nakonec jsem ale zavrtěla nad tím hlavou.