Prokletí měsíce

Kapitola XIX - Jizvy minulosti

Byla jsem obklopena bílými zdmi a hlubokým tichem. Seděla jsem na chodbě Seatownského lazaretu, který místní nazývaly městskou nemocnicí. Napadlo mě, zda vůbec někdo z nich někdy viděl skutečný špitál. Tahle budova byla snad zachovaná z dob třicátých let minulého století.

Kolem mě sem tam prošla nějaká zdravotní sestra nebo lékař, ale nevěnovala jsem jim nejmenší pozornost. Na to jsem byla až příliš zahloubaná do svých myšlenek. Ruce jsem svírala před sebou a pohled zabodávala do země. Měla jsem vážné obavy o život Clair.

Když upíří vrah zmizel v lese, rychle jsem pomohla šerifovi na nohy. Z nosu mu nehezky tekla krev, ale jinak byl v pořádku, jak mě několikrát netrpělivě ubezpečoval. Rychle jsem ho informovala o situaci své přítelkyně. Společně jsme ji vytáhly z auta zrovna ve chvíli, kdy před spadeným stromem zastavilo policejní auto. Spěšně jsme jí do něj naložili a Kayl okamžitě vyjel k nemocnici, kde se jí ihned ujali. Šerif měl totiž dost rozumu na to, aby po cestě do nemocnice zavolal, že jim přiváží případ.

Od doby, kdy si Clair vzali lékaři na starost, zůstala jsem na chodbě sama. Chtěla jsem jít za Clair a být u ní, ale šerif mi to důrazně zakázal. Jindy bych se snad s ním hádala, ale v jeho očích byla znát taková zlost, že jsem se raději stáhla.

Zatímco jsem čekala na to, až se objeví Kayl nebo Brandon se zprávami o Clariiném stavu, utápěla jsem se ve vlastních výčitkách.

Kdybych nepřiměla Clair, aby se mnou jela na panství, byla by v bezpečí svého bytu a ne v nemocnici! Přežije to vůbec? Ruce jsem tiskla v pěst, když se mi strachem roztřásly. Svěsila jsem hlavu a modlila se za její život. Bylo to snad vůbec poprvé, kdy jsem upřímně oslovila Boha a žádala o jeho pomoc a ani se nerozmýšlela nad tím, jak absurdní je se obracet s prosbou k někomu, kdo snad ani neexistuje.

Z ticha mě vytrhl zvuk rychle se přibližujících se kroků. Zvedla jsem hlavu a zaplavila mě radost, že se konečně objevil šerif. Radost ale ihned zmizela. Vrhl na mě jen letmý a nevraživý pohled.

„Jdeme." ucedil skrze zuby a ani se nezastavil. Prošel kolem mě a mířil k východu z nemocnice. Ihned jsem se zvedla a běžela za ním.

„Jak je Clair? Přežije to? Co dělají lékaři? Je v pořádku?" chrlila jsem na něj jeden dotaz za druhým.

„Není v pořádku!" vybuchl nečekaně a prudce se ke mně otočil. Probodl mě pohledem. Na okamžik se mi zatočila hlava a polil mě čirý strach. Když to ihned zmizelo, pochopila jsem, že se neovládl a použil na mě svou moc. Rychle se odvrátil a došel těch pár kroků, které nás dělily od parkoviště.

Vyběhla jsem za ním, přesto se ani nyní nezastavil a mířil dál od nemocnice.

„Brandone! Počkej přeci! Umírám strachy! Řekni mi jak je Claire?!" prosila jsem jej. Konečně se zastavil nedaleko svého služebního auta a dost daleko od vstupu do nemocnice.

„Tak já ti tedy řeknu, jak na tom ta ženská je!" zaskřípal zuby a otočil se ke mně. „Je polomrtvá! Lékaři dělají vše pro to, aby jí zachránili. Prý má cosi s míchou, otřes mozku a ještě něco! Bude zázrak pokud jí zachrání a nebude mít trvalé následky!" po jeho slovech jsem se přikrčila. Nejenže z něj šel skutečně strach, ale zasáhlo mě každé jeho slovo. Sklopila jsem pohled a nohy se mi roztřásly. Musela jsem se opřít o kufr auta, abych nesjela jak hadrová panenka k zemi.

„Je to moje vina..." hlesla jsem tiše.

„Ano, je!" nepopřel šerif. „Doprdele, to bylo tak těžké prostě uposlechnout mou a Kaylovu prosbu?! Chtěli jsme jen po tobě, abys zůstala ve svém bytě, dokud nenajdeme stopu, která by nás k tomu hajzlovi dovedla! Když jsi věděla, že nás neposlechneš, proč jsi nám to prostě neřekla?! Zavřel bych tě do cely a bylo by! Tys ke všemu vytáhla ještě dalšího člověka a ohrozila jsi jak sebe, tak ji i tajemství o případech!"