Prokletí měsíce

Kapitola XXV. - Prokletí měsíce

„No tak, Kiano. Prober se." doléhal ke mně příjemný hlas. „Ospalče, vstávat." jemný dotek na tváři mne probral. Otevřela jsem oči a okamžik se snažila zaostřit, než jsem nad sebou spatřila Brandona. Měla jsem položenou hlavu v jeho klíně a modrýma očima mě pozoroval. Uvědomila jsem si, že dotek, který jsem cítila byl způsoben jeho rukou.

„Ty jsi mě... hladil?" zeptala jsem se. Odfrkl si, ale nemohla jsem si nepovšimnout, že jeden koutek úst se mu povytáhl.

„Říkal jsem si, že to bude lepší, než kdybych tě propleskával. I když nepopírám, nepadlo mě to."

„Ha ha." ušklíbla jsem se a zvedla se. Sykla jsem bolestí, jak mi píchlo v hlavě. Jako bych měla mygrénu.

„Pomalu." podepřel mě rychle a pomohl mi se posadit na lavičku.

„Co... co se stalo?" vydechla jsem ztěžka.

„Omdlela jsi. Musím ale uznat, že kdybys měla ty „magické schopnosti", kterými ses tu oháněla, asi bych se k tobě nepřiblížil ani o krok."

„Tak v tom případě je škoda, že jsem je neměla tehdy, když jsem do Seatownu přijela." odvětila jsem, načež se ušklíbl.

„V takovém případě by jsi ale zřejmě nezažila to dobrodružství."

„To je fakt." musela jsem s ním souhlasit a oba jsme se usmáli, ale pak jsem se probrala. „Brandone, co se vlastně stalo?"

„Co? Ty to nevíš?" povytáhl obočí.

„Popravdě? Jen hádám. Raději to ale uslyším od tebe." přiznala jsem. Posadil se lépe vedle mě a protáhl si nohy. Letmo jsem se rozhlédla. Seděli jsme osamotě na lavičce v místním parku, obklopeni stromy a tichem. Slunce už svítilo, takže jsem musela spát docela dlouho.

„Byla jsi posednutá." prohodil nakonec a pohlédl na mě.

„Takže jsem se nemýlila..." zašeptala jsem si pro sebe a skryla tvář do dlaní.

„Ne, nemýlila. Jen by mě zajímalo, jak ses dostala v posednutí tak daleko od místa, kde jsem tě nechal." prohodil a povytáhl obočí, přičemž ze mě nespouštěl pohled. Mé proviněné začervenání mu zřejmě dalo odpověď, kterou očekával.

„To vysvětluje vše. No... ale asi jsem nemohl očekávat, že mě poslechneš."

„Nemohla jsem zůstat tam. Nevydržela bych to. Všechny zvuky by tam doléhaly. Když už jsem musela být skrytá, chtěla jsem alespoň vidět."

„Ach ti novináři." povzdechl si a prohrábl si rukou vlasy, které byly rozčepýřené. Uvědomila jsem si, že celkově vypadá znaveně.

„Brandone, co se vlastně stalo? Jak to dopadlo?" vychrlila jsem na něj otázky.

„Žiju, to ti nestačí?" prohodil hravě s kamennou tváří, ale zablesknutí v očích ho prozradilo. Nadechovala jsem se k odpovědi, ale předběhl mě. „Nejdřív ty. Řekni mi, jak se to stalo." vybídl mě a zkoumavě mě sledoval.

A tak jsem byla nucena mu všechno vypovědět. Řekla jsem mu všechno co se stalo od doby, co jsem opustila místo, na kterém mě nechal, přes zvuky děl, spatření ducha a následného vniknutí do mě. Popsala jsem, jak se mě zmocnily vzpomínky Alice i její zlost, díky které mě ovládala. V jejím područí jsem nebyla nic jiného než loutka.

„To muselo být hrozné."

„To bylo." souhlasila jsem a zachvěla se. „Nejhorší chvíle byla, když jsem si uvědomila, že ten vztek není můj. Že se nemohu pohnout tak, jak chci." vydechla jsem.