Prokletí měsíce

Kapitola IX. - Panství Hanigbour

 23. března 2011, Seatown

Všude kam jsem dohlédla byl les. Auto uhánělo po silnici obklopené stromy. Byla to už nějaká chvíle, co jsme opustili město. Hlubiny lesa byly temné, ačkoliv nad krajem již zářilo slunce. Po snídani jsme dle rozkazu zamířili k šerifovu autu, i když jsme tam byli dříve než těch vyhrožovaných Reagenových deset minut.

 K mé nelibosti však na mě zbylo sedadlo vzadu auta. Jako nějaký trestanec, projelo mi hlavou a ta myšlenka mi nebyla vůbec příjemná. Ihned to oživilo mé vzpomínky. Vsadila bych ale své boty na to, že se tímto rozčleněním šerif ve skrytu duše bavil.

 V autě bylo ticho. Kayl se pohroužil do svých myšlenek a šerif sledoval bedlivě cestu před sebou.

 „No, tak tedy... už jsme v jedoucím autě. Nemyslíte, že přišel čas na to, aby jste nám prozradil, kam vlastně jedeme?“ prolomila jsem ticho, které mi už drásalo nervy. Reagen si docela hlasitě povzdychl.

 „Vy asi zticha dlouho nedokážete být, co?“ ušklíbl se. Zamračila jsem se, ale rozhodla se na to nereagovat.

 „Jedeme...“

 „Nechte se překvapit.“ skočil Kaylovi do řeči opět šerif. Jeho zástupce na něj upřel tázavý pohled, ale jeho nadřízený se na něj nepodíval. Dál upíral svůj pohled na cestu.

 „Proč to nechcete říct?“ dorážela jsem.

 „To by nebylo takové překvapení.“ odvětil a na letmý okamžik jsem ve zpětném zrcátku postřehla jeho potutelný úsměšek. Co to sakra chystá?!

 „Můžete mi alespoň říct, kde to jsme?“

 „Vyjeli jsme západní stranou od Seatownu a míříme stále rovně a rovně a...“

 „Je vaší přirozeností utahovat si z lidí nebo se snažíte jenom mě takhle vytočit? Má to něco společného s tím, že jsem novinářka?“ utnula jsem rázně jeho ironický tón.

 „Možná.“ prohodil klidně, což ve mně zbudilo ještě větší vztek.

 „Tak co kdyby...“

 „Co kdyby jste se pokusili spolu trochu vycházet, hm?“ přerušil mě Kayl a probodl nás pohledem. „Jste jak malí haranti z mateřské školy!“ protočil očima. „Pokud vám to ještě nedošlo, máme před sebou celkem zapeklitý případ! Bylo by načase, aby jste si to oba uvědomili.“

 V autě se rozhostilo ticho. Odvrátila jsem pohled k oknu a dívala se na okolní les. Šerif stejně zarytě mlčel s pohledem upřeným na cestě před autem až se zdálo, že snad zkameněl. Kayl po nás přejel pohledem a poušklíbl se a měla jsem pocit, že si pod nosem zamručel něco ve způsob: „Takhle to jde taky.“

 Uběhlo několik minut, kdy auto uhánělo po silnici a já měla co dělat, aby se mi pod tím monotónim zvukem nezačaly zavírat oční víčka. Bylo to tak uspávající. Naštěstí po chvíli konečně auto změnilo trasu a zabočilo z hlavní cesty. Vozidlo poskočilo jak vjelo na starší cestu. Zpozorněla jsem. Stále kolem nás byl les. Pohlédla jsem přes přední sklo a spatřila nějaké obrysy mezi listy keřů. Auto vjelo na příjezdovou cestu.

 „Tak, jsme zde.“ prohodil šerif. Postřehla jsem uvítací tabuli s nápisem.

 „Panství Hanigbour?“ přečetla jsem z cedule.

 „Přesně tak.“ přikývl šerif a zdálo se mi, že se Kayl ušklíbl. Konečně jsme objeli keře, které doposud zabraňovaly ve výhledu. Před námi se vyrýsovala rozsáhlá budova. Rozlohově byl dům dokonce větší než vila starostky Brooksové. Inspiraci ke stavbě budovy zřejmě architekti hledali v anglických klasických stavbách.