Prokletí měsíce

Kapitola XI. - Příběh generací

23. března 2011, Seatown

První co jsem pocítila, byla bolest hlavy. Jako bych měla kocovinu. Otevřela jsem pomalu oči a zamžikala. Hleděla jsem na bílý strop nad sebou. Pokusila jsem se posadit, ale zalitovala jsem. Skrze zuby mi uniklo zasyknutí.

„Pomalu Kiano." šeptl ke mně konejšivý hlas a pocítila jsem na zádech teplou ruku, která mi pomohla se posadit.

„Kayle?" pohlédla jsem překvapeně na muže, a pak se rozhlédla kolem. „Jak... jak jsem se dostala domů? Co se stalo?"

„No..." poposedl nesvě šerifův zástupce, „Brandon tě vynesl z pokoje B12. Omdlela jsi a..."

„Ano! Už vím! Ta pomatená žena k nám promlouvala, bělmem nás sledovala a šerif pak... Vypadal jinak, měl špičaté zuby a..."

„To upíři mají, Kiano." promluvil jemně Kayl. Zarazila jsem se. Pohlédla jsem na něj a zkoumala v jeho tváři.

„Byl to jen vtip, že ano? Vystřelili jste si ze mě." hlesla jsem tiše v doufání, ale Defrey zavrtěl hlavou.

„Ne. Vše, co jsi viděla je skutečné." odvětil tiše. Strnula jsem.

„To nemůže být pravda." zamumlala jsem si pod nosem, vstala jsem a jala se přecházet sem a tam. „Vykládali nesmysly! Upíři přece neexistují!"

„Žel, pravda je jiná." sledoval mě ze svého místa Kayl s vážným výrazem.

„Ne, ne. Upíři neexistují! Jsou to hloupé mýty!"

„Přesto jsi proti jednomu stála tváří v tvář." namítl klidně. Zastavila jsem se v chůzi a pohledem zalétla k sedící postavě. Jeho pohled neuhýbal od mého a jeho klidný hlas mě přiměl zapnout mozek. Rozhlédla jsem se kolem, ale po Reagenovi nebylo ani stopy.

„Kde je?"

„Dostali jsme telefonát. Musel odjet do města. Přikázal mi se o tebe postarat, odvézt tě domů..."

„Jak..."

„Klíče ke tvému bytu našel ještě před odjezdem na panství Hanigbour." odvětil.

„Takže to vše byla jen hra, jak mě dostat do toho blázince?" zamračila jsem se.

„Nevylučuji to, že Brandon tě tam odvést chtěl, aby si promluvil s pani Mitchellovou o tobě, ale kdybys byla odmítla jeho návrh, když pro nás přišel do kuchyně, dal by ti tvé klíče a dokonce by tě i domů odvezl, snad i v přídapě, že by si nabídku pomoci odmítla."

Odfrkla jsem si a se zkřiženýma pažema se zadívala do okna.

„Takže pokud je tedy upír, jel teď lovit nějakého nevinného člověka?" Zaslechla jsem tichý, téměř nezřetelný Kaylův povzdech.

„Vlastně nám někdo nahlásil další nalezenou mrtvolu." odvětil. „O tom zbytku ti musí říct Brandon sám." pokrčil rameny a vstatl. „A teď, když vím, že jsi v pořádku, měl bych jet za ním." vstal z gauče a zamířil do chodby.

„Počkej, pojedu s..."

„Nepřichází v úvahu." zarazil mě pevným, nesmlouvavým hlasem. „Brandon ti už řekl zhruba o co jde, ale přesto nemáš nejmenší tušení, do čeho ses zapletla. Nejlépe uděláš, když zůstaneš doma v bezpečí. A ne, není to rozkaz, jen přátelská rada a zároveň taky prosba."

„Ať vám už to nesmyslné prohlášení věřím nebo ne, stále jsem novinářka a..."

„Tak jako novinářka využij svou fantazii a nějaký článek si vymysli. Do tohoto se zamotat nesmíš. Ještě ani sami nevíme před čím stojíme." sledovala jsem jeho oříškové oči a věděla, že odpor je marný. Poraženě jsem se zamračila. „No tak, klid," uchechtl se šerifův zástupce. „Auto máš před domem a v ledničce máš nakoupené jídlo. Udělej si čaj a odpočívej. V posledních dnech sis, hádám, prošla celkem rušným obdobím. Večer se tu stavím. Tak zatím." mávl mi a než jsem stačila něco říci, zabouchly se za ním dveře a já osaměla.