Prokletí měsíce

Kapitola XXIV. - Půlnoc

„Jak se cítíš?" zeptal se mě Kayl, který kráčel po mém levém boku. Po druhém boku jsem měla Brandona, který mě podpíral.

Ještě nějakou chvíli jsme zůstali v lese a domlouvali se, co vlastně podnikneme. Především jsme vysvětlovali ostatním členům vlčí smečky, co je harpyje zač, aby věděli, čemu budou čelit. Nyní jsme mířili přes les na místo, o kterém si byl Brandon stoprocentně jistý, že se harpyje objeví.

Shlédla jsem na vlčího přítele.

„Není to tak hrozné." pronesla jsem, ale pravda byla, že mi v noze neustále bolestí tepalo.

„Za to se strašně omlouvám."

„Počkej, za co?" nechápavě jsem na něj shlédla. Jakoby zahanbeně sklopil hlavu.

„To já tě zranil." hlesl sklíčeně. Překvapena tím zjištěním jsem se zastavila a tím zarazila i Brandona, který se dosud zdál být duchem nepřítomný.

„Ty? Ale... vždyť toho vlka jsem zasáhla řetězem do krku a..." slova mi odumřela na jazyku, když Kayl natočil huňatou hlavu na stranu a odhalil tak spálený šrám na krku. „Proboha... Moc se omlouvám, Kayle."

„Ty se neomlouvej." odvětil. „Jsem rád, že jsi se ubránila. Nesnesl bych pomyšlení na to, že to díky mě jste zemřeli." vydechl sklíčeně. Přikývla jsem a lehce jsem jej pohladila po hlavě. „Hej, bacha na moje háro." otřepal se a na ten krátký bláznivý okamžik jsem se uchechtla. Uvědomila jsem si, jak rychle mě opustil strach, když na nás začali vlci útočit. Strach se změnil v adrenalin a touhu přežít. Bylo to až bláznivé, ale byla jsem ráda za to, jak to dopadlo, a že jsem nemusela použít zbraň, kterou mi Kayl dal.

„Pojďte. Musíme jít. Za chvíli bude půlnoc." zavelel Brandon. V jeho očích byly na chvíli pochyby, ale když se naše oči setkaly, rychle své pocity zamaskoval. Raději jsem přikývla a nechala ho, aby mě opět podepřel. Přeci jen se mi tak nyní lépe šlo. „Kayle, víš co máš dělat?" zeptal se přítele.

„Jo. Neboj se. Budeme tam." přikývl vlk, otočil se a odběhl za ostatníma. Ohlédla jsem se za nimi, ale brzy se rozprchli a zmizeli mi z dohledu.

„Tak pojď." hlesl ke mně šerif a společně jsme pokračovali v cestě. Byl zamlklý. Tázavě jsem k němu zvedla pohled, ale pokud si toho všiml, ignoroval to. Nedivila jsem se. Už tak jsme měli za sebou jednu bitvu a nyní byla před námi druhá a důležitá. Její konec rozhodne o budoucnosti města a jeho obyvatel. Bylo ještě moc věcí, co se mohlo pokazit a co bylo v sázce.

Pokračovali jsme beze slov dál. Snažila jsem se střídat pravidelně nohu za nohou a ignorovat bolest, která mi ze zranění vystřelovala.

Po několika metrech se ale Brandon zastavil.

„Sedni si. Kouknu se ti na to." prohodil. Chtěla jsem ze zvyku odporovat, ale jeho pohled mě od toho odradil, a tak jsem poslušně klesla do trávy. Rozhlédla jsem se. Kolem byly tlusté kmeny starých stromů, několik keřů a vesměs seschlá tráva.

„To je divné..." hlesla jsem. „V posledních týdnech hodně pršelo. Jak to, že je tady tráva suchá?"

„To je místem." odvětil prostě šerif a klekl si přede mnou a opatrně natáhl mou zraněnou nohu. Sykla jsem bolestí.

„Jak to myslíš?"

„A co myslíš ty? Nenapadá tě, kde jsme?" povytáhl obočí a zkoumal ránu. Jeho otázka mi vězela ale v hlavě. Určitě by se mě neptal, kdybych o tom neměla vědět vůbec nic. Zamyslela jsem se a přemýšla o tom, co jsem se všechno od něj dozvědala o městě a jeho okolí. Nenapadalo mě ale jediné místo, kde měla být seschlá tráva.