Prokletí měsíce

Kapitola XVII. - Na vlastní pěst

30. březen 2011, Seatown

Dnešní den nebyl vůbec vlídný. Od rána pršelo a nezdálo se, že by v dohledné době déšť ustal. Shlížela jsem z okna kuchyně na mokrou ulici, po které se občas mihlo nějaké zbloudilé auto, jinak byl všude klid. Ostatně, nic nového ve městě.

Byl to už šestý den, kdy jsem trčela doma a jen marně očekávala nějaký telefonát se zprávami od Reagena nebo Kayla. Připadala jsem si jako vězeň. Jediným rozptýlením byly dvě návštěvy Claire, kdy jsme se bavily hlavně o práci. Když se ptala, proč nevycházím, předstírala jsem, že jsem nemocná.

Ale opravdu mi už chyběl ten svěží vzduch, pořádně si protáhnout nohy, a i když nebylo o co stát, tak udělat si i nákupy. Předevčírem mi přišla pouhá textová zpráva od Kayla, že nákup jídla mám před dveřmi. Alespoň, že jsem nemusela mít obavy, že bych zemřela hlady.

Sama jsem se snažila těm dvěma dovolat, ale vždy byli buďto zaneprázděni, nebo mi záměrně mobil nezvedali. Šílela jsem z toho. Do redakce jsem poslala další slabý článek, abych přispěla něčím do novin, ale připadala jsem si mizerně. Od doby, co jsem ve městě, má profesionální hodnota článků rapidně klesla.

Nebylo o čem pořádně psát. Ve městě se neděly žádné extra akce a o tom, co by mě lákalo psát, jsem nemohla. Ubíjelo mě to a o to více jsem doufala, že se šerifovi s Kaylem podaří toho vraha chytit včas, aby dostali vše opět pod kontrolu.

Ale co já? Nejdřívě mě donutí se k nim přidat a proč? Abych tu jen tak seděla jako hodné dítě a čekala, až si ráčí na mě vzpomenout? Zamračila jsem se.

„Vydržela jsem to pět dní, o minutu déle ale už ne!" zamručela jsem si pod nosem a odhodlaně se odvrátila od okna a vydala se do ložnice, kde jsem popadla svůj mobil a kabelku, a poté rovnou zamířila do chodby ke dveřím z bytu. „Není to sebevražda... vím, co se venku děje." opakovala jsem si dokola jako modlitbu a omluvu.

Už jsem se chystala k odchodu z domu, když jsem se zarazila. Chvíli jsem stála nehnutě na místě a uvažovala, nakonec jsem se ale otočila, přešla rychle do kuchyně a rozevřela šuplík s příbory. Chvíli jsem se v něm přehrabovala, než jsem našla to, co jsem hledala – dřevěnou vařečku. K mé smůle byla ale dokonale zaoblená. Byla nutná úprava.

Vzala jsem nejostřejší nůž, který jsem našla, usedla na židli a dala se do truhlářské práce, abych rovný konec vařečky alespoň trochu zašpičatěla. Malé hoblinky létaly kolem, ale téměř ihned jsem pochopila, že to nebude tak jednoduché, jak jsem si myslela. Pokaždé, když se mi rýsovala ostřejší špička, zajela jsem nechtěně nožem hloubš a špičku odřízla.

Zamračila jsem se a soustředila se na to nejlépe, jak jsem svedla. Po nějaké chvíli jsem konečně odložila nůž a prohlédla si svůj né příliš dobře vypadající výtvor. Tyčka vařečky byla plná nechtěných zářezů a špička improvizorní zbraně nebyla příliš úhledná, ale doufala jsem, že pro případ nouze by postačila. Popravdě, doufala jsem, že jí nebudu nucena použít vůbec.

Povzdychla jsem si a vložila ji do své kabelky, než jsem se vydala zpět na chodbu a tentokrát odhodlaně z bytu vyšla a zabouchla za sebou dveře. Během chvilky jsem zamkla a seběhla ze schodů. Když jsem však chytala za kliku venkovních dveří, došla mi jedna velice nepříjemná věc – nemám své auto!

Vrak mého milovaného auta, na které jsem si dlouho šetřila, ležel na nějakém vrakovišti po tom příšerném výbuchu.

„Co teď sakra?!" zamručela jsem si pod nosem a nesvě se rozhlédla kolem, jako bych hledala odpověď. A překvapivě mě řešení napadlo. To ale nejde! Zamračila jsem se v duchu nad svými úvahami a otočila se zpět k odchodu, ale opět jsem se zarazila. Nedojdu tam pěsky! A je den, není to tak nebezpečné...