Prokletí měsíce

Kapitola VI. - Po setmění

 22.březen 2011, Seatown

Bez dlouhého rozmýšlení jsem zamířila domů. Chtěla jsem si udělat čaj, usadit se na pohovce a v klidu si nechat projít hlavou děj předchozího děsivého večera. Mířila jsem rychle městem ve snaze být doma co nejdříve. Schválně jsem se však vyhnula místu, kde se incident stal. Pro tuto chvíli mě můj novinářský apetit opustil.

 S hlavou skloněnou k zemi jsem nepřítomně pozorovala chodník pod svýma nohama, když jsem vešla do branky k domovu a málem jsem vrazila do vycházejícího muže. Jen na poslední chvíli jsem se zarazila a ustoupila o krok dozadu.

 „O-omlouvám se, neviděla jsem..." koktala jsem, ale když jsem vzhlédla a spatřila modré oči, slova mi zamrzla na jazyku. „Šerife?" hlesla jsem a lehce zamračeně jsem nakoukla za jeho záda, abych se pčesvědčila, že jsem u správného domu. „Co tu děláte?"

 „Přišel jsem za vámi." odvětil nevzrušeně a já povytáhla obočí. „Potřebuji si s vámi promluvit o tom, co se včera stalo. Pokud je mi známo, jste jediný svědek. Domníval jsem se, že jste doma."

 „Jak vidíte nejsem a ani nebudu, pokud mi neuhnete z cesty." zamračila jsem se.

 „To vidím." odvětil po krátké chvíli ticha, kdy jsem jej zřejmě na chvíli připravila o řeč. „Byla jste ve městě?"

 „Dá se to tak říct." odsekla jsem, ale když jsem zachytila jeho pohled, protočila jsem očima. „Paní starostka mi nabídla nocleh. Chtěla si být jistá, že budu v pořádku." Všimla jsem si, jak se Reagen o něco více napjal a jeho pohled byl ještě odměřenější.

 „Jedla jste něco?" málem ta slova zavrčel. Nechápavě jsem zamrkala, jak mě jeho otázka zaskočila, poté jsem si ale jen odfrkla.

 „Pokud chcete rozbor mého žaludku šerife, dostavte se prosím s povolením k lékařské prohlídce. A pokud si chcete promluvit, pošlete mi žádost, abych se dostavila na stanici. Nyní bych ráda konečně šla domů." Probodla jsem jej pohledem, ale to s ním ani nehnulo.

 „Já bych ale byl rád, abychom si promluvili nyní." promluvil pevným hlasem, který s mým přesvědčením však ani nehnul.

 „Šerife, jak jsem řekla, celý večer jsem byla mimo domov a jsem stále poněkud zmatená a ráda bych si věci urovnala nejdříve v hlavě. Jak se tak stane, přijdu za vámi." odvětila jsem rozhodným hlasem a zamračená jsem jej obešla a pokračovala k domu.

 „Ještě se vrátím." prohlásil za mými hlasy ledovým tónem skoro jako varování. Pohlédla jsem na něj přes rameno. Probodával mě pohledem a neuhýbal od mých očí, ale poté se přeci jen otočil a zamířil pryč.

 Úlevné jsem si oddychla, když mi zmizel z dohledu. Konečně jsem vešla na schodiště a stoupala vzhůru ke svému bytu, když jsem ale procházela předposledním patrem, dveře jednoho bytu se otevřely a na prahu se objevila Claire.

 „Kiano! Proboha už jsem se bála, že se ti něco stalo!" vyhrkla zatímco přistoupila ke mně a pevně mě objala, až jsem se její reakce lekla. Nebyla jsem na objetí zvyklá, a tak jsem jen prkeně stála, dokud mě opět nepustila. „Jsi v pořádku? Vypadáš hrozně." nad její poslední poznámkou jsem se musela ušklíbnout.

 „Jsem v pohodě..."

 „Kde jsi vlastně byla?" nenechala mě ani pořádně odpovědět na první její dotaz. „Od včerejšku po tobě nebylo vidu ani slechu. A když tě tu před chvílí hledal šerif, měla jsem o tebe strach!"

 „Jo, s šerifem jsem mluvila a ten zbytek... To je na delší vyprávění."

 „Tak pojď dál. Udělám ti čaj." nabídla okamžitě. Zaváhala jsem. Uvažovala jsem, že pozvání odmítnu, ale když jsem viděla její ustaraný výraz, nedalo mi to a rozhodla jsem se pozvání přijmout a potlačit její starosti o mou osobu.