Prokletí měsíce

Kapitola II. - Inspirace

 18.březen 2011, Seatown

Zapadákov. To bylo jediné slovo, kterým bych Seatown charakterizovala. Když ředitel Hoosting tvrdil, že je město zapomenuté od zbytku světa, nic nenadsazoval. Bylo. Byl to konec světa.

 Ve městě jsem byla už týden a stále dokola uvažovala, zda jsem neudělala chybu. Nejen pro svůj osobní život, ale i ten pracovní.

 Následující den po mém příjezdu jsem vyšla do města, abych se porozhlédla po malých obchůdcích, jiné tu ani nebyly, a udělala si přehled, co prodejny nabízejí, ale také abych se seznámila s prostředím a utvořila si v prázdné spižírně nějaké zásoby. Sotva jsem však vystrčila nos z domu, upíraly se na mně pohledy všech, kdo mě minuly. Po chvíli jsem si začala připadat jako nabízené slevové zboží, vystavené za výkladní skříní. Když už civění kolemjdoucích bylo k nevydržení, snažila jsem se pocit trapnosti zmírnit navázáním hovoru, ale vyšel z toho nakonec pokaždé spíš jen monolog. A pohledy neustávaly! Chvílemi mě napadalo, zda se během mého pobytu v Seatownu nezměním na demofobika.

 V obchodě jsem nakoupila nějaké potraviny a už jsem ani neměla chuť se s někým pokoušet navázat rozhovor. O to divnější bylo, že když jsem vycházela z obchodů, prodejci za mnou volali: „Rád jsem Vás poznal, slečno Braxtonová!". Poprvé jsem to přičítala náhodě, ve druhém obchodě jsem uvažovala, zda mi někdo mé příjmení nepřipnul na záda bundy, a když se stejná věc opakovala potřetí, konečně jsem pochopila. Místní drbny byly rychlejší než internet! Práce v utajení v budoucnu v tomto městě tedy nepřícházela v úvahu.

 V příštích dnech jsem hledala námět pro svůj článek, který mi mohlo poskytnout samo město a odstartovat mou kariéru v Seatownu, ale nic jsem nenašla. Ve městě se nepořádaly žádné zábavy, kino zde taky žádné nebylo a knihkupectví propagovalo Černý obelisk od E.M. Remarqua, jako by to byla horká novinka!

 Další možnost, kde jsem hledala inspiraci, byly místní, jediné noviny. Bohužel i ty vypadaly přesně tak, jak je ředitel popsal. Články byly psané nesourodě až chaoticky. V rubrikách nebyl zavedený řád a autoři psali o různých tématech. Od receptů, přes kutilství až po články pro automechaniky. Jen oživujícími příspěvky byly zprávy o událostech mimo město, kterým bohužel však nepatřilo skoro ani 10% z celých novin.

 Po těchto těžkých dnech v novém městě bylo mou jedinou útěchou soukromí v novém bytě, na nějž jsem si rychle zvykla. Ne tedy přímo na něj, ale na pocit totožnosti s bytem na Páté Avenue. Smířila jsem se s tím, že podoba s mým minulým bytem je zcela náhodná. Občas jsem k večeru usedla u okna, kde jsem spatřila prvé noci tajemného cizince, ale od té doby zel park naprostou prázdnotou. Zvláštní bylo, že do parku nikdo nevcházel ani nevycházel, dokonce ani přes den. Po pár dnech jsem dostala chuť park prozkoumat, ale sotva jsem se k němu přiblížila, chloupky na krku se mi zježily a zalil mě podivný pocit. Instinkt mě nakonec přiměl do parku nevkročit. Snad to bylo divokým vzhledem parku, který dodával okolí ponurý až strašidelný zjev, a nebo za to zkrátka mohlo poněkud chladné a upršené březnovému počasí, které se naštěstí během posledních dnů umoudřílo.

 *****

 Dnešní večer jsem trávila doma, ostatně stejně jako ty minulé. Seděla jsem u okna, v ruce teplý čaj a s rozevřenou knihou na kolenech. Bylo kolem osmé hodiny a večer se zdál stejný, jako těch několik dní, co už jsem v Seatownu. Ale sotva jsem přečetla pár stánek, ozvalo se zaklepání.

 Vrhla jsem pohledem ke dveřím. Tohle bylo vůbec poprvé, kdy mě někdo ve městě hledal. „Hned jsem tam!" zavolala jsem a zvědavá na to, kdo za dveřmi stojí, jsem odložila knihu a šla otevřít.