Prokletí měsíce

Epilog

Bylo ticho. Na nebi svítil kulatý ovál ubývajícího měsíce a společnost mu dělaly hvězdy, které kolem něj slabě poblikávaly. Nepohnul se jediný lístek v korunách stromů, tráva nezaševelila. Vše utichlo, jakoby vymřelo. Snad se dnes všichni noční tvorové neodvažovali opustit svá doupata. Ve vzduchu se nesl příslib smrti.

Lesní stezkou se plazil temný stín. Stín, který k ničemu nepatřil, neměl svého nostitele. Ani světlo měsíce ho nezničilo. Plazil se, jako had. Bez obtíží se prosmýkl kovovou branou a pokračoval dál po parkovišti a schodech.

Snadno se protáhl podedveřmi a vklouzl do osvětlené chodby. Držel se při zdi a postupoval pomalu. V hale ale v tuto noční hodinu nebyl žádný shon. Pár žen postávalo u pultu a tiše mezi sebou rozmlouvaly. Temný had se kolem nich protáhl bez povšimnutí a vydal se do schodů. Jakmile zdolal první patro, zaslechl zvuky vycházející zpoza rohu. Nevšímal si jich. Pokračoval ve své cestě. Jakmile se ale jen letmo mihl kolem zapečetěných stěn, nastal povyk. Lidé zavření v místnostech začali ječet strachy. Dole vnikl poplach a po schodech se nahoru hnalo několik nohou.

„Co se stalo?" personál Hanigbourského panství se po sobě zmateně díval, když se mezi nimi protáhla malá postava.

„Okamžitě je uklidněte!" rozhodla ředitelka Moreyová a pobídla své zaměstnance k činu. Sama se do práce pustila.

Stín se držel v temném koutě a vyčkával. Na okamžik se zdálo, že se zatetelil radostí, ale poté postupoval dál ve své cestě do schodů. Nic kolem ho nezajímalo a ošetřovatele nezajímalo nic jiného, než se dostat co nejrychleji k zavřeným pacientům.

Had se držel při krajích zdí a vklouzl do temné chodby. Tam chvíli otálel, pátral, než našel to, co potřeboval a protáhl se pod jednou částí zdi, tajných dveří a bez zaváhání pokračoval po kovových schodech vzhůru.

Sekce, do které se dostal, nebyla hlídaná. Zřejmě tajný vchod měl být dost bezpečný pro ty, kteří v této části byli skryti.

Temný stín se rychle prosmekl osvětleným prostorem, poté pod mříží a nakonec se líně plazil chodbou s řadou zapečetěných dveří po obou stranách. Žádným ze dveří nevěnoval pozornost, dokud nedorazil ke konci chodby a vklouzl pode dveře aby se následně objevil v uzavřené místnosti bez světla.

Do pokoje svítil jen slabý paprsek měsíčního světla skrz zamřížované okno vysoko na stěně.

Stín se zastavil uprostřed místnosti a chvíli se ani nehnul. Snad pozoroval kývající se postavu na posteli.

Náhle se stín zachvěl a narostl. Proměnil se do lidské siluety.

„Tak zranitelná..." zasyčel tiše hlas a ač by posluchačovi krev přitom tuhla v žilách, s postavou na posteli to ani nepohnulo. Stín se přiblížil k posteli a obcházel jí. „Jediný pohyb a bylo by vše hotové..." mluvil snad sám pro sebe a utržený stín přejel ženě na posteli po tváři, poté se stáhl. „To by ale nebyla taková zábava, Moudrá.

Po těch slovech stínová silueta ucouvla a bez zájmu sledovala chvějící se tělo ženy v křeči. Vše trvalo sotva jen pár vteřin, než tělo na posteli znehybnělo a nakonec zvedlo hlavu. Beze strachu se žena zadívala na temnou postavu.

„Věděla jsem, že přijdeš." Na ta slova se ozval podivný zvuk, který mohl být snad odfrknutím stínu.

„A k čemu to bylo dobré? Nemůžeš utéct, ani kdybys chtěla."

„Nechci utíkat." pronesla tiše žena na posteli a upírala svůj bělmový pohled na stín. „Jsem připravená."

„Jak statečné." odsekl ironicky stín a proplazil se blíže k ní. „Když jsi věděla, že přijdu, zřejmě i víš, proč."

„Ano." odvětila klidně.

„Přesto jsi zničila veškeré mé snahy. Neuposlechla jsi mě."

„Nesloužím ti, ani nikomu jinému."

„Tak ušlechtilé."

„Snad. Ale tohle je mé město. Tobě patřit nikdy nebude."

„To se uvidí." zasyčel stín a opět se posunul.

„Nechápeš, že zde nemáš šanci? Nikdy je nedostaneš. Porazili tě, zas a znovu."

„To kvůli tomu, že mou práci dělali hlupáci!" Zachvěl se stín zlostí. „Ne, kdepak, tentokrát to vezmu do vlastních rukou a zničím je! Zničím ho! A nikdo mi nebude stát v cestě!"

„Žiješ už tolik století a přesto nechápeš..." zavrtěla nad tím hlavou. „Můžeš zabít kolem sebe lidí kolik chceš, ale tuhle válku nevyhraješ. Je silnější než ty. Ať uděláš cokoliv, nakonec skončíš jako poražený ty."

„Pokud je tohle tvá věštba, rychle to změním. Bez tebe budou ztraceni oni i město!" zachvěl se stín vzteky a napnul se.

„Udělej co musíš." vydechla Moudrá, „ale pamatuj. Prokletí lásky bude zničeno."

Na to se ozval vzteklý výkřik a temnota skočila po ženě. Z cely se ozval výkřik, který se mísil s výkřikem lidí v celách o dvě patra níže. A najednou, vše utichlo.

*****

V nemocnici byl ruch. Lékaři a sestry utíkali k pokoji, ve kterém byl povyk. Nemocniční přístroje pípaly. Všichni byli v pozoru a běhali kolem lůžka s nehybnou brunetkou.

„Nabít!" zazněl rozkaz lékaře. Vzduchem se ozval elektrický zvuk nabíjení přístroje a následně lékař přiložil pacientce na hruď destičky defibrilátoru. Tělo v posteli nadskočilo.

„Nic!" podala sestra zprávu.

„Znovu! Nabít!" rozkázal lékař a opět byl přístroj nabit a přiložen k hrudi nehybné ženy. Opět se stejným výsledkem. Náhle se místnosti rozlehlo monotónní pípání.

„Je mrtvá." zazněl šepot sestry. Čas jakoby se zastavil. Nebylo už ale jak pomoci.

„Odpojte ji." vydechl sklesle lékař a sestry se nevesele pustily do práce. Nikdo si nemohl povšimnout stínu, který se plazil po noze postele nehybné ženy. „Doneste mi kontakt na její rodinu. Musíme jim vzdělit, že..."

V tom se všichni přítomní zarazili a překvapeně pohlédli na přístroje, poté na pacientku.

„To je zázrak." ozvalo se zašeptání.

„Rychle, nahoďte to zpět!" rychlým krokem se lékař vrátil k lůžku a uchopil jemně pacientku za ruku a nahmatal na jejím zápěstí tep.

„To není možné."

Oční víčka pacientky se zachvěla a pomalu oči otevřela. Zmateně se rozhlédla kolem. Ztěžka se nadechla a zkusila se pohnout. První co spatřila, byly užaslé tváře lékařů.

„Kde... kde to jsem?" hlesla namáhavě.

„Jste v nemocnici v Seatownu, slečno." vzpamatoval se jako první lékař. „Nehýbejte se." pronesl k ní a zatlačil jí lehce zpět do postele, když se pokoušela zvednout.

„Co se stalo?"

„Utrpěla jste vážné zranění při autonehodě. A... zemřela jste. Ale zřejmě vás někdo nahoře má rád." usmál se na ní lékař. „Teď už budete v pořádku. Jste zpět."

Žena na lehátku se letmo rozhlédla po tvářích lékařů a nakonec se pousmála a pohlédla hluboko do očí doktora. Lékaři přejel mráz po zádech.

„Ano, jsem zpět." zašeptala.

Konec prvního dílu