Hráč z obrazovky

18 - Nedorozumění

„Ale no tak," zakleju tiše.

Francouzi právě vyrovnali na 1:1. Začátek druhé třetiny nám vůbec nevyšel, Francouzi zužitkovali svůj tlak a procedili puk za Pavlova záda. Ještě před zápasem jsme si vyslechli několik desítek narážek na naše příjmení a vtípky typu "Proti Francouzům chytá Francouz". Hlava mě od samého kroucení bolela a doufala jsem, že aspoň zápas mi zlepší náladu.

„Francíku, tyvole, víš, že hraješ za Čechy?" popíchnul Pavla Pasta.

Pavel je naštěstí na podobné vtípky zvyklý, a tak jen odvětil, že můžeme být rádi, že nehrajeme proti Itálii. Pasta schytal několik pošklebků, ale narážku přijal se smíchem. Jsem ráda, že narozdíl od zápasu s Běloruskem si z obdrženého gólu nic nedělá.

Naštěstí se nám podaří zmátořit a skóre navýšit. Vedeme 2:1 a dostáváme přesilovku, na led jdou Kovář, Červenka, Řepík, Birner a-

„Rutič?" zašeptám si pro sebe zaraženě. Co ten dělá na přesilovce?

Odpověď dostanu záhy. Rutičova střela se dostane přes všechny hráče a skončí až za zády francouzského gólmana. Nemůžu si pomoct a nechám na tváři rozlít velký úsměv, zatímco se Rutič raduje a Birner mu jede sebrat puk.

„První na mistrovství?" zeptám se ho, když kolem mě prochází po druhé třetině.

„První na mistrovství," přikývne rozzářeně.

„To se tak někdo má, když mu nezapomenou vzít puk," procedí naoko naštvaně Vrána.

Zápas nakonec vyhrajeme a ve mně se rozlévá pocit štěstí. Dnešní výhra nám zajistila postup do čtvrtfinále a je jen otázka, z jakého místa do něj půjdeme. Pokud pozítří porazíme Švýcary, skončíme pravděpodobně druzí. V tom případě by byla velká šance, že bychom hned ve čtvrtfinále narazili na Švédy.

„Chytal jsi skvěle," pochválím Pavla, když vejdu do kabiny.

„Díky," usměje se a otře si obličej ručníkem.

„Bodejť by proti Francouzům nechytal dobře, když-"

Mráza svou myšlenku nestačí dokončit, jelikož ho Pavel šlehne ručníkem do stehna.

„Jau," křikne po něm Mráza, „ta ale fakt štípla."

Zatímco se tihle dva dohadují, odsednu si o pár míst dál hned vedle Rutiče. Ten si zasněně prohlíží puk, který pro něj vzal Birner.

„Vystavíš si ho?" zeptám se a vytrhnu ho z jeho fantazírování.

„No jasný," zazubí se a přehodí si puk do druhé ruky, „nemyslel jsem si, že tady dám gól."

„Když ho dal i Gudy, tak bylo načase, abys ho dal i ty."

„Já to slyším, mladá dámo," ozve se hned vedle mě.

Cestou na hotel už zase myslím jen na to jedno. Dýchnu na okno a volnomyšlenkářsky na něj začnu kreslit obrázky. Těsně před tím, než zamlžení na okně zmizí, si uvědomím, že jsem na okno napsala číslici devatenáct.

Večeři do sebe hodím rychlostí blesku a běžím do svého pokoje, kde otevřu notebook a najdu si na něm stream. Kluci neříkali, že by se chtěli koukat živě, což mi vůbec nevadí, naopak to znamená, že si budu moct umění mladého Švéda užít v klidu sama. To mi ovšem nevydrží dlouho.

„Dále!" křiknu, když se ozve klepání na dveře. Švédi akorát hrají přesilovku a já za to vyrušení mám chuť po dotyčném mrsknout polštář.

„Ahoj," nakoukne zpoza dveří Rutič.

Nakrčím obočí. „Co potřebuješ?" zeptám se a snažím se zakrýt zklamání, když klikám na červený křížek prohlížeče.

„Nemáš náhodou nějak přístup k fotkám z mistrovství?" zeptá se a zavře za sebou. „Byl jsem za fotografem a ten je ještě nemá upravený."

„Náhodou mám," odvětím, „klidně se podívej."

Otevřu mu databázi s fotkami, kam jsem dostala přístup od Simona, a podám notebook Rutičovi. Sama se odeberu do koupelny, ovšem když se vrátím, spatřím v jeho tváři smutek.

„Děje se něco?" zeptám se ihned. „Nelíbí se ti ty fotky?"

„Líbí," zašeptá Rutič, „líbí se mi moc."

S těmito slovy se zvedne a chce odejít, ale já se zvednu a chytnu ho za ruku. „Co ti zas přeskočilo?" vyhrknu na něj.

Stiskne rty. „Říkala jsi, že teď není nikdo, kdo by se ti líbil. Ale v tom případě nechápu, proč máš plnou historii nějakýho Švéda."

Zastaví se mi srdce, ale téměř ihned mě zaplaví vlna vzteku. „Proč mi lezeš do historie?" vyprsknu. „Vždyť jsi se chtěl jen kouknout na fotky!"

„To jo," opáčí naprosto klidným tónem, „stáhl jsem si je a chtěl si je přeposlat na mail. Jenže jsem omylem místo na stažený soubory klikl na historii."

Zamotala se mi hlava. Musím teď vypadat jako naprostej blázen. „Rutič, takhle to ale není," snažím se ho přesvědčit, ale on mě hned přeruší.

„Nelži mi," odsekne, „vím, že máš ráda Švédsko, že umíš plynule švédsky, tak mi netvrď, že je to náhoda. I kdyby tě náhodou zaujal tak, že si o něm chceš něco vyhledat, tak ho ale nebudeš mít plnou historii!"

S těmito slovy odejde a práskne za sebou dveřmi. Sednu si na postel a dlouho jen koukám do prázdna, než mi po tváři steče první slza.

XXX

„Rozi?"

„Ahoj Simone," odvětím a promnu si oči.

„Vypadáš hrozně, spala jsi vůbec?" zeptá se starostlivě.

Pokývu hlavou, ale sama vím, že je to lež. Téměř celou noc jsem nespala, myslela jsem na hádku s Rutičem. Dnes jsem ho ani neviděla na snídani.

„Vidím, že tě něco trápí," řekne naprosto klidně, „tak co kdybych tě rozveselil?"

Podívám se na něj a je mi jasné, že vypadám jako absolutní troska. „A jak mě chceš rozveselit?" zeptám se.

„Za chvíli odjíždíme na zápas s Norskem, nechceš se jet podívat? Seženu ti lístek."

Chvilku nad tím přemýšlím a nakonec přikývnu. Potřebuju se dostat z tohohle hotelu a přijít na jiné myšlenky. „To budeš hodnej," řeknu a pokusím se o úsměv.

Nasednu s kanadským týmem do autobusu s tím, že Simon přemluví řidiče, že nutně potřebuju na stadion kvůli nějakým restům ohledně našeho týmu. Sedíme úplně vepředu, abychom mohli pak co nejrychleji vylézt, takže každý Kanaďan, co kolem nás projde, si mě může důkladně prohlédnout.

Když přijedeme ke stadionu, jde Simon rovnou ke kasám, kde mi zajistí lístek. Stačí mu ukázat svou legitimaci s kanadskou vlaječkou a říct, že potřebuje lístek pro speciálního hosta. Řekne to navíc s takovým nádechem, jako by ten lístek měl být snad pro Gretzkyho.

Poděkuju mu a naše cesty se rozejdou, on míří do útrob stadionu, já zase normálním vchodem do haly. Dnes to nevypadá na nějakou výjimečnou návštěvnost, hala je naplněná asi ze třetiny, když do začátku zbývají necelé dvě minuty. Nevidím v hledišti moc kanadských dresů, naopak těch norských je tu docela dost.

Pohodlně se usadím a v momentě, kdy rozhodčí hodí úvodní buly, nad sebou uslyším pronikavý smích. Otočím se a nemůžu uvěřit tomu, co vidím.

Tři řady nade mnou sedí Liv a objímá se s klukem v bundě s našitou norskou vlajkou.