Hráč z obrazovky

7 - Levitující růže

Celou cestu až na pokoj se mnou Liv nemluvila. Když nás autobus vyložil před hotelem, vystřelila takovou rychlostí, že jsem se sotva stačila rozloučit se Simonem. Schody brala po dvou, na výtah ani nepomyslela. Dohnala jsem ji až u pokojových dveří, kterými mi málem přelomila nos.

„Dobře, fajn, omlouvám se," začnu, jakmile zkrotím kus dřeva, „neměla jsem si sedat se Simonem, aniž bych ti to předtím řekla."

Věnuje mi zamračený pohled a založí ruce na hrudi. „To neměla," našpulí rty, „vůbec nevíš, co je ten kluk zač."

Nakrčím obočí. „A co by měl bejt?"

Liv si mě změří pohledem. „To bys asi měla zjistit sama."

Dramaticky roztáhne ruce a rozplácne se na posteli. Než se jí stačím zeptat, jak to myslela, vytáhne z kapsy sluchátka a nasadí si je do uší. Nemám na její náladovost čas, a tak zamířím z pokoje dolů do kuchyně, kde pro náš tým vyberu termín a místo pro večeři. Máme na výběr ze čtyř hotelových jídelen, každá je přístupná ve dva různé časy, aby se mohly vystřídat všechny čtyři týmy. Všechny pozdější termíny jsou už zabrané, tak musím zvolit ten dřívější.

Když pošlu do skupiny čas večeře, ve vteřině mi začínají přicházet reakce od kluků. Většinou se ptají, na co dobrého se mají těšit a pár si stěžuje, že je to moc brzo. Když jim odpovím, že můžou jíst později, třeba společně s Francouzi, namítne Birner, že stačí, když si s Pavlem sedneme vedle něj a bude to mít stejný efekt.

Čas do večeře strávím přípravami na další den, kdy naše kluky čeká první společný trénink. Na jídlo přijdu ve svém týmovém úboru, a když vidím, v čem přišli členové týmu, říkám si, že jsem se vyšňořila až moc dobře.

„To tričko sis mohl aspoň vyžehlit," prohodím směrem k Radilovi u nádob s jídlem.

„Zmačkalo se v kufru," pokrčí rameny a nabere si štědrou porci zeleniny.

Večeře proběhne v pozitivní náladě, místností se linou konverzace jednotlivých stolů a ťukání příborem o talíře. Do příchodu Kanady, která si zarezervovala místo po nás, zbývají dvě hodiny, a tak si všichni dávají s jídlem hezky načas. Sotva jsem dojedla, šla jsem nás zapsat na čas pro snídani.

„Takže zvedněte ruku, kdo chce snídani od sedmi!" křiknu do místnosti. Zvednou se asi tři ruce, přičemž se na dané hráče vrhnou nevěřícné pohledy.

„Co seš, blázen?" vydechne nevěřícně Pasta a stáhne dolů ruku Šimkovi. „Já jsem pro ten pozdější termín!"

Jeho ruka se okamžitě vymrští nahoru spolu s dalšími dvěma desítkami. Možná by hlasovali všichni, kdyby se někteří zrovna necpali svou obrovskou porcí těstovin.

„A víte, že máte v deset trénink?" prohodím a místností to nespokojeně zabručí. „Dám vám to na tu sedmou. Pasta, nekoukej na mě tak."

David stáhne obočí do normální roviny, přičemž sotva sekundu zpátky to vypadalo, že mu vyletí až ke stropu. Napíšu na tabulku náš tým do kolonky času 7:00, přičemž trenéři musí napomenout některé až přespříliš nespokojené hráče. Přeci jen to byl jejich nápad, že se na led vydají jako úplně první tréninková jednotka.

Jelikož už jsem najedená, uklidím svůj talíř a zamířím do pokoje. Cestou mě ještě Pavel stačí chytit za zápěstí a snaží se mi vysvětlit, že to kluci nemysleli tak zle, načež se ho s úsměvem zeptám, proč byl jedním z těch víc protestujících. Chvíli se nadechuje, ale nakonec se jen poškrábe na zátylku a nevypadne z něj zhola nic. Popřeju mu dobrou chuť a zamířím zpět do pokoje.