Hráč z obrazovky

20 - Přípravy na čtvrtfinále

„Tak, pánové, jste připraveni?"

Zpoza dveří kabiny je slyšet neuvěřitelný křik a tlukot hokejek. Kluci jsou namotivovaní na poslední zápas ve skupině, ve kterém se může rozhodnout, na kterém místě skončíme v tabulce. Nikdo z nás nepochybuje, že Finové večer porazí Kanadu, a tak předpokládáme, že v případě výhry skočíme druzí, v případě porážky třetí.

„Stejně jsou ty skupiny nějak zamotaný," přemítal před zápasem Vrána.

„Ale nejsou," namítal Řepík, „koukej, Švédové by i bez tý dnešní výhry nad Slovenskem zůstali třetí, takže nás zajímá, jestli Rusko porazí Ameriku."

„No a když teď vyhrajeme my a Kanada prohraje, tak jsme první," kontroval na to Vrána.

Řepík se zamračil a podíval se znovu na tabulku. Následovala opravdu výživná debata, kde se každý překřikoval s každým, jak vlastně budou finální dvojice vypadat. Já to jejich kočkování pozorovala v tichosti, jelikož sama jsem si přála, abychom dostali Švédy.

Polední zápas Švédů a Slováků jsem sledovala živě na telefonu, ovšem potají pod stolem, jelikož časově to zrovna vyšlo na týmový oběd. I když měli jisté třetí místo a nikam dál se už posunout nemohli, nastoupili v plné sestavě, a dokonce jim chytal Lundqvist, který se k týmu připojil až později během mistrovství. Jesper opět zářil a svými třemi body řídil výhru 4:2.

Teď ovšem na nějaké Švédy musím zapomenout. Naši kluci právě nastupují na led a čeká je zápas se Švýcarskem, černým koněm letošního mistrovství. Pavel je dnes na střídačce a v brance stojí Mráza. Podle slov trenérů se dnes rozhodne, kdo bude chytat čtvrtfinále. Opravdu doufám, že trenéři budou pokračovat v jejich trendu střídání brankářů, protože tak by se do branky dostal Pavel.

Naše naděje na posunutí se v tabulce jsou pohřbeny už prakticky ve druhé minutě zápasu. Švýcaři nenechali nic náhodě a dobře se na naši hru připravili, využívají naše chyby a nenechají nic náhodě. Utkání vyhrají 3:1 a odsunou nás na třetí místo.

„Do prdele," odplivne si Pasta cestou do kabiny.

Trenéři své svěřence ovšem pochválí a povzbudí je před blížícím se čtvrtfinále. To hrajeme za dva dny proti nám ještě neznámému soupeři.

„Rozi, kolik skončili ti Rusáci?" zeptá se Voras a přehodí si přes svou zrzavou hřívu ručník.

Podívám se na displej telefonu, kam mi chodí notifikace ze zápasů a najdu mezi nimi tu s ruskou a americkou vlaječkou. Když spatřím výsledek, jako by se mi zastavilo srdce.

„Amerika vyhrála," hlesnu, „jestli večer vyhraje Kanada, jdeme na Rusáky."

Kluci se po sobě začnou znepokojeně dívat. Není tu nikdo, kdo by s Rusy chtěl hrát dobrovolně. Zkouším zakrýt své zklamání, ale asi se mi to moc nedaří, jelikož jakmile odejdou trenéři, přijde ke mně Pavel.

„Tys chtěla ty Švédy, co?" zeptá se.

Pokrčím rameny. „Byli by hratelnější než Rusové," zamumlám a doufám, že nevytáhne své posměšky na mou obsesi severským týmem.

„To máš pravdu," přikývne a podrbe se na zátylku, „uvidíme ale, jak dopadnou Fini s Kanadou. Budeš tu chtít s námi zůstat?"

Nakrčím obočí. „Vy tu zůstáváte?" zeptám se.

„No jasný. Trenéři ten zápas chtějí vidět naživo, tak jsme je ukecali, abychom tu mohli zůstat."

„A co večeře?"

Pavel ukáže za sebe na stůl, kam právě kustodi pokládají krabice s pizzou. Kabinu naplní vůně rozteklého sýru, rajčatového suga a ostatních přísad.

„Jestli tam bude hawaii, letí to do koše," syknu směrem ke svému bratrovi a počkám, dokud si každý nevezme aspoň jeden trojúhelníček. Sama se pak kouknu, jaké druhy to kustodi vlastně objednali a s radostí zjistím, že koupili i šunkovou s kukuřicí.

Jakmile se kluci osprchují a protáhnou, zamíříme všichni na tribunu, kde čekáme na zápas Finska s Kanadou. V hale je skvělá atmosféra, jsou zde skupinky fanoušků prakticky všech týmů pařížské skupiny.

Už v páté minutě vidíme tři góly a já si všimnu, jak Pavel kroutí hlavou. „Moc to nezvládají," pošeptá mi a ukáže na oba brankáře.

Zápas nakonec skončí 5:2 pro Kanadu a my tak máme jasno. Ve skupině končíme na třetím místě a znamená to, že se ve čtvrtfinále utkáme proti Rusku. Za nějakých čtyřicet čtyři hodin tu budeme svědky boje o semifinále a jistotu zápasu o medaile.

XXX

„Pohyb, pánové, pohyb!"

Trenéři dnes hráče hnali tak, že si někteří po tréninku museli z dresů ždímat pot. Nechtěli nechat nic náhodě, a tak nechali kluky řádně vyspat a trénink přesunuli na odpoledne. Brankáři byli ve stejném zapřažení, Pavel s Mrázou si často sundavali své masky, aby si otřeli obličej.

„Tyvole, to se poseru," vydechne Rutič, když u mě zabrzdí. Ke své smůle se k nám ve stejnou chvíli přiblíží i Mráza.

„Ale, tady nám někdo nadává," usměje se potutelně, „takže si za nás dáš bazénky."

Rutič vypustí z pusy ještě horší nadávku a odjede se připravit na jednu z lajn.

„Už víte, kdo bude chytat?" zeptám se ho, zatímco se šklebí svému obránci.

„Ještě ne," pokrčí rameny a přehodí beton přes mantinel, „chtějí si bejt úplně jistý, že vyberou toho správnýho. Ale ať to budu já nebo Francík, budeme to mít fakt těžký."

Pokývu hlavou a Mráza projde kolem mě. Ani se nenaděju a už ke mně pochoduje i Pavel.

„Koukám, že se nám tu někdo prořekl," zasměje se a hodí hlavou směrem k Rutičovi a Krejčíkovi, kteří se mezi čarami lopotí se sprinty.

„Nechápu, že jste to vydrželi až doteď," zavrtím hlavou.

„Jsme dobrý," zvedne významně obočí Pavel.

„Jsi připravenej na zítra?" změním téma.

Pavel pokrčí rameny. „Na takovej zápas se nejde připravit. Navíc ani nevím, jestli budu chytat."

Zhluboka se nadechnu. Do zápasu s Ruskem zbývá necelých čtyřiadvacet hodin a já jsem nervóznější než před svojí maturitou.

„Rozi?" Otočím se a spatřím Pavla s ustaraným výrazem. „Myslíš, že bych to zvládl? Zítra chytat?"

Vykulím na něj oči. „Co je to sakra za otázku?" vyhrknu. „Jasně že bys to zvládl. Hraješ KHL, znáš většinu jejich kádru. Nevěřím, že kdybys nastoupil, že bychom prohráli."

„No jo, jenže i oni znají mě," namítne Pavel, ale já ho okamžitě přeruším.

„Na začátku turnaje jsi mi říkal, že je jedno, jestli hráči toho brankáře znají nebo ne," řeknu pevně, „tak si tu nepodrejvej svoje vlastní slova. Seš výbornej brankář a zítra to potvrdíš."

Sice jsem nevěděla, kdo zítra bude chytat, ale někde v hloubi duše jsem doufala, že to bude právě on. Chvíli těkal pohledem mezi ledem a svou lapačkou, než ji pevně sevřel a ve tváři se mu objevil rozhodný výraz.

„Zvládnu to," usměje se a s těmito slovy zmizí v kabině.

Dívám se na jeho záda a opravdu doufám, že svá slova dodrží.