Hráč z obrazovky

10 - Náladový gólman

„Jsi připravenej?" zeptám se Pavla.

Zhluboka se nadechne a přikývne. „Zvládnu to," řekne a pohladí mě lapačkou po hlavě.

Sezení na střídačce po rozbruslení se stalo naším předzápasovým rituálem. Dnes bude chytat proti Bělorusku, proti kterému jsme jasným favoritem. Trochu mě mrzí, že Pavel nechytal včera proti Kanadě, ale trenérům do jejich volby mluvit nemůžu.

„Dávej si na ně bacha, včera pěkně potrápili Finy," položím mu ruku na rameno, „ale určitě to zvládneš."

Pavel se zasměje. „Ty mě v první části věty znervózníš a ve zbytku mě povzbudíš," zakroutí pobaveně hlavou.

Rozloučíme se a já zaujmu své místo mezi střídačkami. Do kabiny po rozbruslení už nechodím, ani během zápasu, jsem toho názoru, že čím méně lidí v kabině, tím méně rozptýlení pro hráče. Vedle mě se postaví postarší muž, zřejmě vedoucí Bělorusů.

Tak, jak včera byli Bělorusové malý kousek od vítězství, se dnes nedokázali vůbec chytit. Nevím, jestli to bylo únavou Bělorusů, že nehráli nikterak dobře, ovšem i my jsme za sebou měli těžký zápas s Kanadou a dokázali jsme předvést výborný výkon. Po první třetině jsme vedli 2:0 a vypadalo to, že si kráčíme za vítězstvím.

Ve druhé třetině Bělorusové snížili a já na Pájovi viděla, že ho gól hodně mrzí. Byla to asi druhá střela v zápase a navíc mu puk nešikovně propadl pod rukou. Věděla jsem ale, že ho to nepoloží, ba naopak do zápasu dá své maximum.

Ale vlastně se ani moc snažit nemusel. Bělorusové nakonec vyprodukují jen sedm střel a padnou 1:6. Kluci si pořádně zastříleli a nakonec hrdě sledovali, jak naše vlajka stoupá ke stropu haly.

Když kluci procházejí kolem mě, chytnu za dres Vránu. „Máš puk?" zeptám se s nadšením.

Petr na mě chvíli zmateně kouká, a pak vytřeští oči. „Já na něj zapomněl," vyhrkne a otočí se k ledu, kde už jezdí rolba.

„No teď už ho nedostaneš," povzdechnu si, „jak jsi mohl zapomenout na puk po prvním gólu?"

Pokrčí rameny. „Byl jsem nějak v euforii a nedošlo mi, že si ho mám vzít."

Zakroutím hlavou. „Zkus příští zápas nějakej stopit a říkat, že je to tvůj gólovej," navrhnu.

Zasměje se a pobaveně zavrtí hlavou. Jdeme spolu směrem ke kabině, kde mě Petr přesvědčí, abych si šla poslechnout hodnocení trenéra.

Kabina je cítit všemožnými tělesnými pachy a krémy a já se snažím myslet na to, že je to vůně vítězství. Trenéři chvíli mluví ke hráčům, chválí je za výkon i produktivitu a nabádají před silným Finskem, které nás čeká pozítří.

„Chytal jsi skvěle," řeknu hned, jak se posadím vedle Pavla.

Ten k mému překvapení zakroutí hlavou. „Neměl jsem pouštět ten gól," povzdechne si, „šlo na mě sedm střel, takovejhle zápas mám mít nulu."

Chytnu ho za beton. „Co blbneš, Pájo? Vyhráli jsme a ty jsi chytil, co šlo. Ten puk skákal a bylo to nechytatelný," snažím se ho přesvědčit.

Náš rozhovor zaslechne Mráza, který sedí hned vedle. „Rozi má pravdu, Francíku, chytal jsi dobře. Rozhodně líp než já včera."

Nemyslím, že Pavlovi tahle slova nějak pomohla. Mlčí a kouká před sebe, jako by za sebou měl nejhorší zápas své kariéry. Najednou si zničehonic začne rychle sundavat výstroj a než se naděju, mizí ve sprše bez jediného slova.