Hráč z obrazovky

19 - Pomluvy

Překvapeně se dívám na pár za mnou. Ti dva se objímají, něco si špitají a vypadají, jako by právě nalezli svou drahou polovičku. Odvrátím se a přemýšlím, co teď budu dělat. Nemůžu se sebrat a odejít, to by si mě určitě všimli. Jenže když tu zůstanu, tak si mě může Liv všimnout a bude si myslet, že ji sleduju.

Zatím se rozhodnu nechat věci být a sledovat zápas. Trochu mě překvapí, že Kanada dá první gól až na konci první třetiny, s jejich kádrem by v tuto chvíli měli vést už aspoň 3:0. Nutno podotknout, že norský brankář drží svůj tým stále ve hře, protože v brance poskakuje od tyči k tyčce.

Chvilku před první sirénou se na kostce objeví srdíčka a nápis Kiss cam. První zabraný pár se políbí, druhý si ani nevšimne, že je na kostce. Jako třetí se na obrazovce objeví Liv a její norský společník, kterého stáhne do hlubokého polibku, jehož zvuky slyším i o ty tři řady níž.

Jakmile skončí první třetina, napadne mě, že se vytratím a posadím se někam jinam, jenže si vyberu nevhodnou chvíli a k východu ze sektoru přijdu ve stejnou chvíli jako Liv.

„Ahoj," pozdravím ji nuceně.

Liv mi na to neřekne ani slovo a místo toho něco zašeptá svému partnerovi. „To je ona?" zeptá se se zájmem a Liv přikývne.

„Jo," přitaká, „ale neřeš to, už jsme si to vyřídily."

„Co jsme si vyřídily?" zastoupím jí cestu. Nesnáším, když o mně někdo mluví za mými zády a její tón mi naznačoval, že o mně neříkala nic pěknýho.

„Ten problém mezi náma," řekne Liv a mrká na mě tak, jako by mi naznačovala, že s ní mám hrát nějakou její hru.

„Jakej problém? O čem to sakra mluvíš?" nenechám se zviklat a dožaduju se odpovědi.

„Ona je fakt divná," poznamená Nor v domění, že mu nerozumím.

„Buď zticha," syknu po něm švédsky.

Nora to překvapí, ale ani on se nenechá odbýt. „Myslel jsem, že po tom, co jsi Liv vyhodila z pokoje, ji už necháš být. A ty ji musíš pronásledovat i sem na stadion!"

Chvilku přemýšlím, jestli náhodou nenastala chyba někde v překladu, ale podle jeho výrazu usuzuji, že jsem pochopila správně. „Jak jako vyhodila?" zopakuju, přičemž mi nedojde, že zvyšuju hlas. „Liv, co to má znamenat?"

„Běž napřed, doženu tě," špitne Liv tiše k Norovi a pohladí ho po ruce.

„Zvládneš to?" zeptá se starostlivě, a když Liv přikývne, nechá nás tam stát samotné.

„Cos mu to sakra nakecala?" vybuchnu.

„Uklidni se," napomene mě Liv a přitiskne si ukazováček na rty. „Prostě jsem řekla, že jsi mě vyhodila z pokoje a nakonec mě tady Alex vzal k sobě. Moc hodnej kluk."

Dívám se na ni a pomalu mi začne vše docházet. „Takže proto jsi byla každou noc pryč," řeknu pomalu, jako bych těm slovům nemohla sama uvěřit. „Ty ses prostě rozhodla, že tu někoho sbalíš. A mě jsi využila k tomu, aby tě všichni politovali."

Liv pokrčí rameny. „A proč by ne? Jsem jejich vedoucí. Dobře se o ně starám a když potřebuju pomoct od své zlé spolubydlící, tak mi poskytnou přespání. A u Alexe se tak hezky spinká."

Zasněně se ohlédne na ledovou plochu. „Nechápu, že jsi se taky o něco nepokusila. Hezká jsi, chytrá asi taky. Viděla jsem tě se párkrát bavit s tím Ruttou, nebo jak se jmenuje. Vypadal jako lehká kořist."

O vteřinu později se k nám už řítí sekuriťáci. Ruka mě pálí a Liv se drží za tvář, kde jí svítí rudý otisk. Nevydržela jsem to a vypěnila jsem tak, že jsem neovládla svou ruku. Sekuriťákovi se omluvím a odejdu pryč. Cestou spatřím Alexandra, jak na mě nepříjemně kouká.

„Běž si za tou svojí princeznou," syknu a zamířím ven ze stadionu.

Venku prší a mně dojde, že nemám jak se dostat na hotel. Kanaďani budou minimálně ještě další dvě hodiny v hale a normální bus mi jede až za dvacet minut. Vzhlédnu k nebi a nechám si stékat kapky deště po tváři. Tohle mistrovství je jedna velká katastrofa.

„Rozi?"

Otočím se a spatřím Rutiče. Přes hlavu má kapuci a v ruce nový pár zabalených hokejek.

„Co tady děláš?" zeptám se zmateně.

„Přišly mi nový hokejky, ale doručili mi je do hotelu, tak jsem si řekl, že si je skočím uložit sem," vysvětlí a kývne hlavou směrem k hale. „Co tu děláš ty?"

Nad jeho otázkou se zamyslím. Vím, že se ptá, co dělám během našeho nehracího dne u haly, ale při jeho slovech mi v hlavě vyskočí všechno, co se za tento šampionát odehrálo. Ještě před ním jsem ztratila svou milovanou sponku do vlasů, pak jsem naštvala svou spolubydlící, která mě následně využila pro své plány s hokejisty, dvakrát jsem udělala botu při práci a ještě jsem zničila přátelství s tím, kdo právě stojí naproti mně.

„Já vlastně ani nevím," špitnu a schovám hlavu do dlaní.

Ucítím na svém rameni stisk. Rutič mě vede do haly, kde zajdeme do jedné z odpočívacích místností. Odběhne si odložit hokejky a vrátí se se dvěma kelímky, z nichž se kouří.

„Je jen z automatu," usměje se jemně, „máš tam i cukr."

Poděkuju a upiju z kelímku. Nevadí mi, že je tekutina tak horká, sama jsem kvůli dešti promrzlá a promočená až na kost. Rutič se posadí vedle mě a krátce mě obejme, pohladí mě po zádech a poté mě vybídne, abych mu řekla, co se vlastně stalo. A tak mu to všechno řeknu.

Vyprávím mu o Českých hrách, o sponce, o setkání se Švédem, o roztržce s Liv nebo o Simonovi, který mě během mistrovství několikrát zachránil. Poslouchá bedlivě a nepřerušuje mě, jen sem tam upije ze svého kelímku.

„To mě mrzí, že se takhle trápíš," odvětí, když skončím, „proč jsi mi o tom neřekla? Mohl jsem ti nějak pomoct."

Zavrtím hlavou. „To ani nešlo," zamumlám a znovu upiju, „po tom, cos mi řekl, že mě máš rád a já tě odmítla, jsem si nedokázala představit, že bych za tebou šla a řešila svoje problémy. Bylo by mi to hrozně blbý."

Rutič mě beze slova znovu obejme. „Ty seš trdlo," řekne tiše, „vždyť já bych ti pomohl s čímkoliv. Ale hádám, že jsem byl taky jedním z těch tvých problému."

Přikývnu. „Ty hádky nebyly úplně příjemný."

„Promiň," zašeptá upřímně a pohladí mě po zádech, „byl to výbuch emocí. Nevěděl jsem, co mám dělat, hlavně když jsem zjistil o tom malým Švédovi."

„To je v pořádku, chápu tě," usměju se lehce, „na tvým místě bych asi udělala to samý. A s Jesperem jsem ti to už vysvětlila, vážně tam není nic víc než to, že se mi líbí, jak hraje."

„Jo takže Jesper?" začne mě škádlit. „A co o něm všechno víš?"

„Hele, nech si to," odseknu a naoko se naštvu.

„Mám nápad," změní téma, „pojďme se dokoukat na konec tý Kanady a pak pojedeme na hotel, kde si dáme večeři a připravíme se oba na zítra. Koneckonců nám jde o to, s kým budeme hrát. I když ty bys asi nejradši chtěla Švédy, co?"

Drcnu do něj loktem, ale v hloubi duše jsem ráda, že je mezi námi zase všechno v pořádku. Usadíme se v hledišti a sledujeme poslední třetinu zápasu. Kanada nakonec vyhraje 5:0 a mě napadne, jestli to Liv vůbec nějak vadí, když má svůj osobní cíl splněný.

Během zápasu Rutič vytáhne mobil a společně počítáme, jaká jsou šance na naše čtvrtfinálové soupeře. Ale ať už počítáme jakkoliv, jako jediná reálná možnost jsou dva týmu.

Buďto Švédi, nebo Rusové.