Hráč z obrazovky

15 - Pastova sázka

„Rozi, vzchop se trochu."

Sedíme s Pavlem na střídačce po rozbruslení a místo toho, aby se soustředil na dnešní start, se mě snaží povzbudit. Po včerejším rozhovoru s Rutičem jsem toho zas moc nenaspala, a když už jsem usnula, tak mě probudily zvuky zvenku. Člověk by si myslel, že i turisté spí, ale norští fanoušci byli zřejmě tak opojeni Francií, že se své nadšení rozhodli sdílet i se zbytkem Paříže.

„Pokusím se," zamumlám a promnu si oči. Dnešní zápas bude vyčerpávající.

Pavel mě povzbudivě poplácá po rameni a než odejde, stihnu mu popřát hodně štěstí. Trenéři opravdu plní svůj slib a pravidelně střídají Páju s Mrázou. Dnes se hraje náš čtvrtý zápas a Pavel bude chytat podruhé.

Stoupnu si mezi střídačky a trpělivě čekám na start zápasu. Občas se ohlédnu, jestli neuvidím svou drahou spolubydlící spěchat na místo vedle mě, jenže Liv není k nalezení.

Zápas začne a já se začnu soustředit na ledovou plochu. Vím, že Noři hrají dobře do obrany, ale dnes zas až tak precizní nebyli. Přestřílíme je, ale gól nepadne. To ovšem neznamená, že nás přestanou podporovat naši fanoušci, kteří dnes zaplnili asi třetinu haly.

Dívám se po ochozech, když vtom spatřím menší blondýnku, jak sedí uprostřed skupinky mladších kluků. Když se na ni chvíli soustředím, s překvapením zjistím, že je to Liv. Sedí, má nohu přes nohu a směje se na celé kolo, zatímco jí kluk po její pravici něco zarytě vypráví. Takže proto teď nestojí vedle mě. Sedí na tribuně s náhradníky Norů.

„Tak dáte ho už?" zeptám se Pasty, když kolem mě prochází hráči po druhé třetině.

„Pro tak krásnou ženu dám gól moc rád," vysekne mi pukrle a vzápětí schytá krosček od Kováře, protože blokuje cestičku.

„Ty tak dáš gól," směje se mu.

„Vsadíme se?" nabídne mu Pasta a nastaví ruku. „Jestli ho dám já, tak nám v kabině zazpíváš Zavolejte stráže."

„Ale jestli ho dám já, tak zpíváš ty," oponuje mu Kovář.

„Tak platí," chytne ho za ruku a potřesou si, zatímco si ostatní stěžují, že mají pohnout.

Pavla na cestě jen poplácám po rameni, nechci ho dostat z nějaké jeho soustředěné zóny.

Gól ve třetí třetině nedá Pasta ani Kovář, ale ani žádný jiný z ostatních hráčů. Za stavu 0:0 nás čeká prodloužení a mě více než stav překvapí to, že se vedle mě najednou zjeví Liv.

„Co tu děláš?" zeptám se.

Blondýnka mi věnuje pohled, který vypovídá, že si myslí, že jsem úplně blbá. „Coby?" opáčí. „Jsem vedoucí týmu Norska. Můžu tu stát."

Rozhodnu se na to nijak nereagovat a radši se soustředím na ledovou plochu. Začalo prodloužení a mě napadlo, kolika lidem jsme asi zkazili tiket. Nikdo nemohl tušit, že s Nory budeme remizovat, a to dokonce bez vstřeleného gólu.

To nás ale nemusí nijak trápit. Netrvá to ani dvě minuty a Kovář rozveselí celou halu svým rozhodujícím gólem. Usměju se a pohlédnu na Pavla, kolem kterého se sjedou spoluhráči, aby mu poblahopřáli k vychytané nule. Doufám, že dnes už bude se svým výkonem spokojený.

Vyslechneme si hymnu vítězného týmu, a zatímco čeští hráči jedou zatleskat tribunám za jejich podporu, ti norští jedou rovnou do kabiny.

„Kluci, to vůbec nevadí, vedli jste si skvěle," snaží se je povzbudit Liv.

Napadne mě, že je od ní hezké, že se je snaží povzbudit, jenže pak si začnu všímat, že ne všichni hráči ji rádi vidí. Někteří její slova přijmou a kývnou na ni, někteří na ni nereagují a zbytek vypadá, že se všemožně snaží vyhnout očnímu kontaktu. To se dělá ale dost těžko, když Liv každého z nich poklepe po zádech a jmenovitě na ně mluví.

„Niklasi, zkus to příště trefit nahoru, tam má slabinu. Kristiane, to bylo fakt zbytečný vyloučení. Larsi? Larsi! No tak, že máš na sobě masku ještě neznamená, že mě můžeš ignorovat!"

Dělá mi dost velké potíže jí nezaklepat na rameno a neříct, že by toho měla nechat, jenže to už se do kabiny chýlí i naši kluci. Ti se narozdíl od Norů usmívají a někteří dokonce vyžadují mou interakci s nimi.

„Tak, co na to říkáš?" zastaví se u mě na chvíli Pasta.

„Že se těším, až uslyším Kovyho zpívat," odvětím a oba se začneme řechtat na celé kolo, jenže to nám do toho skočí Liv.

„Davide, to byla nádherná přihrávka," zašvitoří a doslova mě od něj odstrčí, „ale, víš, my taky potřebujeme body. Mohli jste nám to nechat."

Vyměníme si s Pastou zmatené pohledy. „Zlato, kdybych měl hrát podle toho, co mi jakej fanoušek řekne, tak bych se musel rozdesetit, abych to všechno stihnul," zasměje se a pokračuje do kabiny.

V tu chvíli kolem nás prochází i Pavel, kterému chci poblahopřát k jeho nule, jenže ani tentokrát se k hráči dostane dřív Liv.

„Pavle," zašvitoří, „to byl úchvatný výkon. Divím se, že ještě nechytáš v NHL."

To už se mi začne vařit žluč a vezmu ji za rameno. „Dovolíš? Ráda bych si popovídala se svým bratrem," řeknu, přičemž dám dost velký důraz na poslední slovo.

Liv vypadá uraženě a skoro se mi zdá, že na mého bratra hodí pohled, aby se jí zastal. Naštěstí jsme jedné krve a pochopí, že tu něco nehraje.

„Promiň, ale rád bych si promluvil s mou sestrou," zopakuje má slova se stejným důrazem.

Liv několikrát naprázdno otevře ústa, než opravdu odejde. Mám pocit, jako by se kolem ní vznášel černý oblak nespokojenosti.

„Není to ta tvoje spolubydla?" zeptá se Pavel a kouká za ní.

„Nevím, jestli tam furt bydlí, od prvního dne jsem ji tam neviděla," pokrčím rameny.

Dojdeme spolu do kabiny, kde se všichni těší, až domluví trenér a Kundrátek okamžitě sahá po telefonu, na kterém chce pustit onu vybranou písničku.

„Fakt musím?" zeptá se Kovář s kyselým výrazem.

„Jo," odvětí se smíchem Kundrc a stiskne zelené tlačítko.

Kabinou se rozezní první tóny a všichni Kovyho povzbuzují, Sobotka ho dokonce vytáhne doprostřed místnosti. Kovy se chvíli ošívá, jenže to se k němu přižene Pasta, chytne ho za ramena a začne zpívat tak nahlas, že se k němu přidá celý tým.

„Proč jsi ho z toho tahal?" zeptám se Pasty poté, co je dvojice odměněna velkým potleskem.

„Na ten gól jsem mu přihrál, tak mi bylo blbý ho v tom nechat," vysvětlí a zazubí se na mě.

Ještě chvíli slavíme, než se všichni začnou připravovat k odjezdu ze stadionu. Kontroluju, jestli je vše v pořádku, když v tom ke mně přiběhne Pleky s tím, že mu mají zítra přijít hokejky a jestli můžu dohlédnout na jejich předání. Přikývnu a dál se věnuju svým povinnostem.

„Jsem mrtvá," prohlásím, když se svalím na sedačku v autobuse.

Zaslechnu smích ze sedaček přede mnou, a když se nakloním, spatřím Vorase s Gudym, jak se chcechtají.

„Co je?"

„Z čeho ty můžeš bejt unavená?" zeptá se Voras s úšklebkem.

Než stačím odpovědět, projde kolem mě Furch. „Hele, rozhodně toho dělá víc než já," řekne, přičemž nevím, jestli se můžu zasmát, když zatím nenastoupil ani do jednoho zápasu.

„Jestli jsi unavená, tak si můžeš po jídle lehnout a něco si pustit," navrhne Radil z protější sedačky.

Pokývu hlavou. Přesně to mám v plánu. Kouknu na telefon a zjistím, že mám ještě pár desítek minut čas. Dnes konečně uvidím Jespera v živém přenosu.