Hráč z obrazovky

6 - Norská smršť

„Rozi, kdyby se cokoliv dělo, jsem jen o patro níž, a kdybych tam nebyl, tak mi zavolej-"

„Pájo," povzdechnu si a postavím vedle sebe kufr, „jsem už pár let dospělá. Vážím si toho, že mi chceš pomoct, ale přeci jen bych ocenila trochu svobody."

Už se nadechuje, že se se mnou začne hádat na naše oblíbené téma o jeho zodpovědnosti staršího bratra, jenže než stačí vyslovit první slova, rozletí se dveře mého hotelového pokoje.

„Ahoj, ty budeš určitě Rosie," vyhrkne na mě menší blondýnka a popadne mě za ruku. „Měla jsem dojem, že jsem někoho slyšela za dveřma, tak jsem si domyslela, že to budeš ty. Prej spolu budeme bydlet, tak už jsem nám rozdělila postele a nechala ti ve skříni místo, aby sis měla kam dát věci. A ty musíš být Pavel!"

Svou pozornost tentokrát upře na mého bratra, kterému ruku při potřesení málem utrhne. Nevěřícně na ni zírám a pak nahlédnu do pokoje. Uvnitř to vypadá, jako by tam vybouchla bomba. všude jsou poházené kusy oblečení, na kosmetickém stolečku se válejí lahvičky s hygienickými krémy a gely a na posteli leží otevřený kufr, který přetéká zmačkanými knihami. Mé vnitřní já se rozpláče zoufalstvím.

Slečna stále pokračuje v monologu, ve kterém opěvuje mého bratra, který na ni zírá s vytřeštěnýma očima. Podle jejího přízvuku usuzuji, že pochází ze severských zemí, jelikož nedokáže vyslovit hlásku z.

„Promiň," poklepu jí na rameno, čímž ji donutím konečně zmlknout, „ale ještě jsme se nepředstavily. Jsem Rozá-"

„Ale to já vím," skočí mi do řeči, „jsi Rozálie Francouzová, sestra slavného brankáře Pavla Francouze, který chytá v Čeljabinsku. Budeš tu dělat vedoucí týmu Čechů, protože ses osvědčila na evropských turnajích. Já jsem Linnea Viken, ale všichni mi říkají Liv. Teda neříkají, protože Liv je úplně jiný jméno než Linnea, ale já si to vymyslela jako přezdívku, protože mi to ke mně pasuje."

Z jejího hlasu mě začíná bolet hlava. Mluví tak rychle, že ani nestíhám být naštvaná, že si o mně zjišťovala takové podrobné informace. Koutkem oka zahlédnu, že v mém bratrovi se mísí podobné emoce.

„Ještě jsi mi neřekla, odkud jsi," řeknu a doufám, že se díky mé velmi pomalé mluvě dovtípí, že ona by měla také zpomalit. Bohužel doufám marně.

„Jsem z Norska," vydechne rychlostí blesku, „mám tu na starost náš národní tým. No není to úžasný? Bejt v přítomnosti všech těch slavnejch hokejistů!"

To už Pája nevydrží a odkašle si. „Tak já vás tu, dámy, nechám, ať se seznámíte, stejně mám ještě práci s vybalováním."

Hodím po něm prosebný pohled, aby mě neopouštěl, jenže to už se otáčí a vydává se k výtahu. Křiknu na něj, že doufám, že mu ten kufr spadne na nohu, jenže sotva stačím dokončit větu, už mě za zápěstí bere ona norská spolubydlící.

„Musíš mi o Pavlovi všechno povědět," začne znovu svým vysokým hlasem a zatáhne mě do pokoje, „musí to bejt vzrušující, mít za bratra hokejistu."

Zhluboka si povzdechnu a přinutím se ke krátké odpovědi, že není o nic víc zvláštní než bratři s jiným povoláním. Ona tomu ovšem odmítá věřit a následující půlhodinu, kdy si snažím v klidu vybalit, mě zasypává otázkami podobného znění. Když třímám v ruce srolované ponožky, musím se opravdu držet, abych jí je nenacpala do pusy.

Po zhruba hodině, kdy už jen vyčerpaně ležím na posteli a nechávám její slova volně proudit z jednoho ucha do druhého a hned ven, si uvědomím, že za pár minut odjíždí autobus na stadion, kde máme mít oficiální uvítání a provedení po stadioně.

S batůžkem na zádech, kam jsem rychle hodila peněženku, doklady a další nezbytnosti pro získání legitimace, jsem vyšla z hotelu, Liv samozřejmě běžela hned za mnou, přičemž mi cestou vyjmenovávala, s jakými slavnými hokejisty se už setkala. Autobus už stál připravený u chodníku, a tak jsme do něj rovnou nastoupili. Nechtělo se mi celou cestu poslouchat její kvílení, a tak jsem si vybrala místo na sezení tak, abych si k někomu přisedla.

„Máš tu volno?" zeptám se černovlasého kluka s brýlemi.

Ten přikývne a s úsměvem poklepe na místo vedle sebe. Přisednu si a snažím se nevnímat zmatený pohled Liv. Ráda bych jí řekla, že s ní sedět nechci, tak nějak jsem však tušila, že by si myslela, že je to vtip, nebo by mě neslyšela, protože by pořád mluvila.

„Jsi tu nová, že?" promluví najednou kluk vedle mě a podá mi ruku. „Jsem Simon, reportér Kanady."

Ruku mu stisknu a usměju se. „Rozálie, vedoucí A-týmu Česka," představím se.

Simon se chvíli pokouší správně vyslovit mé jméno, po pár pokusech mávnu rukou a nabídnu mu mou přezdívku, kterou navrhuji každému cizinci.

„Takže, Rosie," promluví Simon a kývne směrem k zadním řadám v autobusu, „ty se znáš s Linneou?"

Nakrčím obočí. „Jak znáš její jméno?"

Ušklíbne se, ale vzápětí ztiší hlas. „Před pár lety jsem ji potkal na jednom mistrovství. Tehdy jsem byl poprvé na mistrovství a ona tam byla jako dobrovolnice. Můžu ti říct, že mi vždycky stačilo ji vidět někde v mixzóně a měl jsem chuť si vzít sluchátka."

Stisknu rty. Tenhle kluk nevypadal, že by byl ve svém oboru nějaké ořezávátko. Měl na sobě oblek, lesknoucí se boty a za okraj náprsní kapsičky si pověsil visačku se svým jménem. Jestli má takový člověk potřebu mi říkat podobné věci, tak mě nejspíš čekají perné dny.

„Jsme spolu na pokoji," zašeptám směrem k němu.

Simon na mě vytřeští oči a téměř ihned mě chlácholivě poplácá po zádech. Autobus nastartuje a já se cestou dozvídám mnoho zajímavých věcí o Simonovi. Pochází z francouzsky mluvícího městečka u Quebecu, takže co se týče jazyků, má velkou výhodu. Dokonce mi sdělil, že je už pár měsíců ženatý a jeho žena pochází z Francie. Poznali se na kanadské vysoké škole, kam přijela studovat, a nakonec se rozhodla kvůli Simonovi zůstat. Při těch slovech mě napadne, že bych si také přála mít někoho tak věrného, kdo by kvůli mně opustil svou rodnou zemi.

Po necelých dvaceti minutách se dostaneme k hale. Autobus zastaví v podzemních garážích, odkud výtahem vyjedeme do prvního patra. Hala působí opravdu moderním dojmem, byť v Francii hokej moc populární není.

„Tahle hala je multifunkční," pošeptá mi Simon a ukáže na plakáty na stěně chodby. „Konají se tu různý akce, sportovní a kulturní, nikdy to tu nebylo určeno speciálně pro hokej."

Uznale pokývám hlavou nad jeho znalostmi. Spolu s námi jde ve velkém hloučku zhruba dvě stě lidí, kteří jsou taktéž součástí tohoto mistrovství. Liv jsem od nástupu do autobusu neviděla.

Když dojdeme do velkého sálu, uvítá nás postarší muž, který nám sdělí organizační pokyny. Téměř si nestíhám zapisovat a jen se občas s podivem žasnu, že Simon si nemusí psát ani čárku. Muž nás potom odkáže na další stanoviště podle toho, jakou práci budeme u týmu vykonávat.

Vedoucí se odebrali do další místnosti, daleko menší než rozlehlý sál. Žena s visačkou na krku nás uvítala a podrobněji nám popsala, kde se co nachází, jak máme zapisovat termíny pro tréninky nebo kontakty na dobrovolníky, kteří nám budou po celou dobu k ruce. Liv se mnou ani teď nepromluvila.

Když už se blížil konec a my si šli vyzvednout své legitimace, přišla mi zpráva od Rutiče.

To francouzský kafe jsem myslel vážně. Navrhni mi čas a místo a budu tam.

Zakroutím hlavou a strčím mobil do kapsy. Teď se chci soustředit na to, proč tu jsem. Ostatně francouzský kafe si můžeme udělat i doma.