Hráč z obrazovky

17 - Usmíření a taktika

„Se mnou?" zeptám se překvapeně.

Rutič přikývne. Za dveřmi se ozývá radostný křik a tóny dalších písniček, které má na starost Kundrc. Srdce mi začne bušit víc, než bych si přála. Jeho pohled mě dost znervózňuje.

„S kým jiným?" usměje se.

Úsměv mu oplatím, byť mě to při té nervozitě stojí velké úsilí.

„Víš," začne a sklopí pohled, „mrzí mě, jak jsem se k tobě choval. Nechtěl jsem, aby to vyznělo tak, že jsem na tebe naštvanej. Na druhou stranu-"

„Na druhou stranu musím chápat i tebe," přeruším ho, a dokončím tak jeho myšlenku. „To vím a chápu tě. A o to víc mě mrzí, že to necítím stejně."

Spatřím v jeho tváři zklamání. Nevím, jestli čekal, že ze mě vypadne nějaká jiná odpověď, ale jak řekl, nejen já musím chápat jeho, ale zároveň i on musí chápat mě.

„Jasný," řekne a smutně se usměje, „dost mě to mrzí, ale rozumím ti. Nebudu tě do ničeho nutit."

„Děkuju," řeknu tiše a pohladím ho po ruce.

„Takže přijímáš mou omluvu?"

Přikývnu a tentokrát se usměju sama od sebe. „Přijímám."

„Jen mi prozraď," šeptne, „je v tom někdo jinej?"

Vytřeštím na něj oči. „Ne, to vážně ne," odvětím.

Rutič si viditelně oddechne. „Tak to jsem rád," zasměje se, „teda ne, že bych ti nepřál nějakej vztah, ale... Rozumíš?"

„Rozumím," ušklíbnu se, „prostě bys nechtěl na nikoho žárlit."

Rutičovi se ve tváři objeví provinilý výraz. „Takže jsme v pohodě?"

„To já byla vždycky," pokrčím rameny a obejmeme se.

Jsem ráda, že se to mezi námi vyřešilo. Nerada bych během mistrovství přišla o někoho, koho znám už tak dlouho a komu tak věřím, jako právě Rutičovi. Ale dojde mi, že kdykoliv se na něj podívám, tak si uvědomím, co ke mně cítí a že já mu to nemůžu oplatit.

Vrátíme se zpět do místnosti, kde ještě stále zní vítězné písničky a Pasta neúnavně hýbe celým tělem. Pavel se očividně šel osprchovat, jeho místo je prázdné, a tak si na něj sednu a čekám, než se můj bratr vrátí.

„Co tu vysedáváš?" řekne a kývne hlavou na znamení, abych si odsedla. „Nemáš snad práci?"

„Dávám si chvíli pauzu," mrknu na něj, ale i přesto mu jeho místo přenechám.

„Všechno v pohodě?" zeptá se najednou téměř neslyšně, abych ho mohla slyšet pouze já.

Zvednu obočí, když si uvědomím, že si musel všimnout, jak s Rutičem mizíme v jiné místnosti.

„Neboj, máme to vyřešený," vysvětlím mu s úsměvem na tváři.

„Nedělali jste tam žádný prasárny?"

„Pavle, prosím tě," mlasknu a doufám, že si nikdo nevšiml jeho potutelného smíchu.

„Jen se ujišťuju," řekne a cvrnkne mě do nosu.

Po pár desítkách minut se přesuneme do týmového autobusu. Nemůžu se dočkat na večeři, mám po dnešku opravdu hlad.

„Co vlastně budeš dělat dneska večer?" zeptá se Pavel, zatímco čekáme před busem. Pleky s Vorasem se zpozdili u novinářů a nám se nechce čekat uvnitř vozidla.