Hráč z obrazovky

1 ~ Brácho, jedu s tebou!

„Vážně tě dali k nám?"

„Jo!" zavýsknu nadšeně a přitisknu si telefon více k uchu, abych svého bratra slyšela.

„No vidíš, já ti to říkal. A to ses tak bála."

Usměju se a volnou rukou si zaliju čaj vodou z konvice. Když si ale chci šálek posunout blíže k cukřence, trocha vroucí tekutiny se mi vylije na ruku.

„Sakra!" syknu a rychle odložím telefon, abych mohla opařenou kůži strčit pod studenou vodu.

„Jsi v pohodě?" ozve se tiše z telefonu.

„Jo, dobrý, jsem jen nešikovná," odvětím nahlas, aby mě Pavel slyšel, a natáhnu se, abych si na telefonu zapnula reproduktor. „Zalejvám si čaj a polila jsem se u toho."

Z telefonu se ozve smích. „Ty jsi trdlo," pronese zajíkavě, „hlavně dávej pozor, ať do tý Francie vůbec dorazíš. Co si pamatuju, jsi tak roztržitá, že bys byla schopná se nechat přejet letadlem."

Obrátím oči v sloup. „Jak to myslíš, pamatuju? Viděli jsme se v únoru ve Švédsku, to není tak dávno. Děláš, jako bychom se neviděli roky."

„Však to, sestřičko, jsou už dva měsíce," připomene mi Pavel a mě zaplaví vlna nostalgie. Tehdy nastoupil do všech tří zápasů, které český nároďák hrál, a já měla tu čest ho sledovat z prostor pro VIP hosty a pracovníky týmů. Bohužel pro něj a celý tým vyhráli pouze jedno utkání.

„No dobře," dám mu zapravdu a dám si do čaje lžičku cukru, „každopádně se uvidíme už za týden. Mám lístky na zápasy do Budějovic."

„Hergot, to abych se snažil," uchechtne se. „Zařídím ti rodinnou kartu."

Pokývám hlavou a přiložím si mobil k uchu. „Už víš, jestli budeš chytat?"

„Myslíš na mistrovství? To asi ne, jednička by měl bejt Mráza," řekne a z jeho hlasu ucítím zklamání.

„Uvidíš, třeba si to ještě rozmyslí. Musíš v těch Budějovicích chytat jako bůh a místo jedničky máš zaručený."

Z mobilu se ozve povzdechnutí. „To nevím. Mráza je zkušenější, vždyť už je v Americe. Já jsem jen v Rusku."

„Pájo, bude to tvoje čtvrtý mistrovství," snažím se ho povzbudit, „přece už tě nemůžou brát jako zelenáče."

„Třetí, na kterým budu chytat," opraví mě.

„No dobře, ale věř si trochu. Určitě budeš chytat dobře."

„Fajn, budu ti věřit. A co ty, už se chystáš?" obrátí téma na mě.

Zakroutím hlavou, až pak mi dojde, že mě nevidí. „Ještě ne," vyslovím svou myšlenku nahlas, „mám ještě dost času. Máme přece přijet až prvního května, takže začnu šílet až tak za týden."

„Bejt tebou, tak už začnu. Jsi schopná zapomenout i vlastní hlavu."

„Ha ha, strašně vtipný," odseknu, zatímco se směje vlastnímu vtipu. „Když něco zapomenu, tak si to tam koupím."

„Ale třeba pas si nekoupíš," namítne Pavel.

„Bez pasu ani neodletím," vrátím mu pomyslný míček. Takhle jsme se špičkovali už od doby, co jsem se naučila mluvit. Pája byl o čtyři roky starší a ani ve svých šestadvaceti letech se nedokázal ubránit občasnému pošťouchnutí.

„To je pravda," uznal, „ale už se těším, až si budeš někde ve francouzským butiku svojí lámavou francouzštinou kupovat spodní prádlo."

Přísahám Bohu, že kdyby byl se mnou v místnosti, vyliju mu do klína ten vařící čaj. „Pavle!" okřiknu ho. Se svým starším bratrem opravdu nechci probírat své spodní prádlo.

„Hlavně si nezapomeň ten černej set, ten ti fakt sekne."

„Blbečku," zamumlám, zatímco on se láme smíchy, „to si myslíš, že se tam budu někde promenádovat polonahá?"

„To ne," pronese a zhluboka se nadechne, „ale Paříž je přece město lásky. Neříkej, že bys tam nechtěla zažít románek s nějakým Francouzem."

„Tak zaprvý, Francouzů mám plnou rodinu," pronesu rázně, ve vteřině se však tomu vtipu smějeme oba, „a zadruhý, teď na nějaký vztahy nemám náladu. Chci si taky užít ten single život."

Pavel na druhé straně nespokojeně mlaskne. „Škoda," poznamená, „ale co ty víš, třeba na někoho zapůsobíš svou pečlivostí. Půjdeš si takhle po chodbě, v ruce ten svůj notýsek se seznamem úkolů... A hned ti všichni padnou k nohám."

Povzdechnu si tak nahlas, abych měla jistotu, že mě slyšel. „Pavle," promluvím naléhavým hlasem, „teď vážně žádnej vztah nechci. Ještě jsem si ani nevybalila kufry od doby, co jsem se vrátila. A vůbec, většina Francouzů stejně skoro neumí anglicky, takže bych se ani nedomluvila."

„Pozdravit umíš a na stadionu mluví všichni anglicky," řekl chlácholivě a konečně upustil od tématu vztahů a randění. „Kolik jazyků to vlastně ovládáš?"

„Plynule čtyři, pokročile tak dva a základy asi-"

„Čeština se nepočítá."

„Dobře, tak plynule tři-"

„Slovenština taky ne."

„Fajn, dva, a neskákej mi do řeči," napomenu ho, zatímco se z telefonu line jeho smích.

„Stejně nechápu, že umíš perfektně švédsky," řekne po tom, co ze sebe vymáčkne poslední zbytky vzduchu.

„Vždyť víš, že Skandinávii miluju," pokrčím rameny a napiju se čaje, který už konečně zchladl natolik, že si neopařím jazyk. „Chtěla jsem tam na stáž, ale nevybrali mě."

„To tím pádem neví, o co přišli," povzbudí mě Pája, „pamatuju si, jak jsi v tom únoru přišla na hotel, že chceme naše pokoje, protože na ty naše ubytovali Rusáky."

Při té vzpomínce se mi zvednou koutky úst. Tehdy jsem svou znalost švédštiny využila naprosto dokonale, když jsme zjistili, že nám omylem vyměnili pokoje s ruskou reprezentací, a já jakožto vedoucí týmu musela tuhle situaci vyřešit s ne úplně příjemnou recepční.

„Doufám, že v Paříži nebudu muset nic takovýho řešit," poznamenám a znovu upiju čaj.

„Neboj, Rozi, tentokrát tam na to nebudeš sama," ubezpečuje mě, „a kdybys měla problém, stačí mi napsat. Spolu to zvládneme."

„Máš pravdu. Jsme přece Francouzové." Opět se spolu zasmějeme.

„Připrav se, že nám to budou všichni předhazovat," upozornil mě.

Přikývnu. „Myslím, že se budu muset naučit pořádně odsekávat."

S Pavlem si vyměníme ještě pár posledních slov, než zavěsí. Pohodím telefon na sedačku a opřu se o opěrku zad. V hlavě mi běží několik proudů myšlenek najednou, co všechno si musím zabalit, co si připravit pro práci, jaké oblečení si budu brát, když na sobě zrovna nebudu mít týmovou mikinu a kalhoty... Toaletní potřeby by měly být na hotelu...

Otevřu oči a prudce se vymrštím. Až teď jsem si uvědomila, že na České hry kromě lístků, které už mám, budu potřebovat ještě ubytování. Z Plzně je to do Budějovic přeci jen trochu z ruky a mně se nechce jezdit tak daleko hned třikrát. Pavel měl pravdu, jednou opravdu někde zapomenu i vlastní hlavu.

Zdravíčko všem!

Protože mám do školy ještě daleko a trochu se doma nudím, rozhodla jsem se zkusit sednout za počítač a něco sepsat. Doufám, že u toho vydržím a že se vám příběh bude líbit! Kapitoly se budu snažit přidávat co nejvíc. Budu moc ráda za každý komentář nebo zprávu, které mi pomůžou v psaní příběhu. :)