Hráč z obrazovky

4 - Turnaj a sponka

„Ursäkta, omlouvám se," vyhrknu ze sebe dvojjazyčně.

Švéd líně zvedne oči obrazovky telefonu. Na uších má sluchátka a vypadá, jako by si celé situace vůbec nevšiml. Musím teď vypadat jako naprostej blázen. Na to ovšem teď nedokážu myslet, jelikož veškerou mou pozornost upoutávají Švédovy zářivé oči. Tak jasný odstín jsem snad v životě neviděla.

Pohledem zabloudí někam k mým nohám a pak zpět k mému obličeji. Ovšem když se začne nadechovat, aby něco řekl, naprosto zpanikařím. Nečekám ani na jedinou souhlásku, která by z něj mohla vypadnout, a bleskově se kolem něj prosmýknu. Snažím se neběžet, byť mé nohy mě pobízí, že pro rychlejší pohyb už nestačí pouhá chůze. Mám v hlavě naprosté prázdno a před sebou nevidím chodbu, ale temnotu a uprostřed ní září Švédovy pronikavé oči.

Co se to sakra stalo?

Nevím, jestli mi srdce buší tak hlasitě z rychlé chůze, nebo z úleku. Tohle se mi ještě nikdy nestalo.

Procházím kolem místnosti, odkud slyším zvuky šlapání a prudkého oddechování. Rutič asi ještě neskončil s kolem. Napadne mě, jestli na něj nemám počkat a nechat se tentokrát přesvědčit na tu prohlídku města. Jenže mé nohy mě nesou dál a dál ven ze stadionu a než se naděju, stojím venku před stadionem. Zhluboka se nadechnu a nechám si větrem ošlehat obličej.

Nevím, proč jsem tak zpanikařila. V úzké chodbě a jeho přítomnosti jsem měla pocit, jako by mě okolní stěny měly pohltit a rozmačkat na prášek. Teď na čerstvém vzduchu mohu znovu dýchat a rozumně uvažovat. Asi bude nejlepší, když pojedu zpátky na hotel.

***

S rozzářeným úsměvem zamávám svému bratrovi, který mi toto gesto oplatí.

I pod jeho maskou vidím, že je nervózní, byť to na sobě nechce nechat znát. Vím, že až půjde do tuhého a nastoupí na mistrovství do branky, bude klidný a plně soustředěný. Teď přece jen jde o to, jestli z něj udělají jedničku nebo ne, a touha toto místo získat v něm logicky probouzí víc nervozity.

Pája zajede do kabiny a mou pozornost si nyní získá zbytek hráčů na ledě. Někteří ještě na rozbruslení zkouší trefovat prázdnou bránu, jiní se zas ještě řádně protahují. Nejživěji vypadá mladý švédský útočník, který trefuje bránu, ať už je v ní gólman nebo ne. Zpod helmy mu vykukují světlé vlasy slepené potem a zářící oči hypnotizují síť branky.

Pořád před sebou mám ten incident ze včera. Ta na poslední chvíli odvrácená srážka, ten jeho pronikavý pohled a nic neříkající výraz. I když od toho momentu uplynulo více než čtyřiadvacet hodin, stále si připadám hloupě, že jsem zpanikařila. A stále nevím, co mě na něm tak vyděsilo. Kdyby přede mnou stála nějaká legenda, asi by se taková reakce dala pochopit. Ale on byl dvaadvacetiletý útočník, který měl celou kariéru před sebou. Tady důvod ke stresu opravdu nebyl.

Minutu do zápasu vyjedou na led oba týmy. Naše hráče vede Pája jakožto startující brankář. Ihned zajede do své brány a hranou brusle si upravuje led pod sebou. Když zaznívají první tóny hymny Švédska, celá hala povstane a hráči si sundají helmy. Pája už teď má vlasy slepené potem.

Po první třetině prohráváme 1:2. Nikdo nemůže říct, že by se naši nesnažili, ale ta švédská síla je přeci jen znát. S úžasem jsem sledovala lehkost, s jakou si severští hráči přihrávali, bruslení v jejich podání vypadalo, že brusle snad nikdy z nohou nesundali. Jakmile na led skočil mladý útočník, jeho ruce a nohy se hýbaly v jakémsi tajemném rytmu, který z jeho hry dělal neskutečné představení.

Za stavu 1:3 jsem s obavami shlédla na Pájova parťáka na střídačce, jestli v bráně náhodou mého bratra nevystřídá, Mráza naštěstí seděl nijak nezaujat výsledkem a jen si upravoval svou kšiltovku na hlavě. Oddechla jsem si, že trenéři Pájovi věří.

Do konce třetiny jsme dali tři góly, ovšem ve třetí třetině jsme teprve spustili symfonii. Zápas skončil 8:4 pro nás a já si nemohla pomoct a ke konci s ostatními fanoušky skandovala "deset, deset". Ovšem když jsem po závěrečné siréně pohlédla na svého bratra, viděla jsem pod jeho maskou zklamaný výraz. I přes vysokou výhru dostal čtyři góly. Dva z hole mladého švédského útočníka.

Ten s výsledkem nebyl spokojen už vůbec. Ve třetí třetině, kdy se naši doslova utrhli ze řetězu, kazil jednu přihrávku za druhou a na střídačce jeho neklid často odnesla jeho hokejka. Ze všech sestřihů, co jsem viděla, si ho nepamatuju takhle rozčileného. Možná to byla jen výjimečná situace, jelikož se nedařilo celému jeho týmu.

Své zklamání z výsledku nedokázal skrýt ani tehdy, když byl vyhlášen nejlepším hráčem zápasu. Když se postavil vedle Vorase, který byl zvolen za nás, nebyla na jeho tváři znát ani špetka úsměvu. Voras naopak zářil jako sluníčko.

***

Druhý den byl poslední zápas turnaje. S Ruskem jsme sice prohráli, ale až po nájezdech a dobrém výkonu. Pája tentokrát nehrál, a tak jsme utkání sledovali spolu z VIP sektoru. Takhle zblízka jsem ho při zápase už dlouho neviděla, a bylo znát, že se nemůže dočkat, až utkání skončí. Po něm mají trenéři rozhodnout o finální podobě sestavy pro mistrovství světa včetně toho, který brankář uzme post jedničky.

Chvilku předtím, než začaly nájezdy, zmizel Pája ze své židličky a zamířil dolů k ledu. Už od včera bylo jasné, že tenhle turnaj vyhrajeme, a po zápase bylo potřeba udělat fotku všech hráčů s trofejí.

Po skončení zápasu a vyřízení všeho, co obnášelo převzetí trofeje, jsem seběhla dolů ke kabinám. Trvalo mi to podstatně déle, než bych čekala, stadion se dnes vyprazdňoval daleko pomaleji, jelikož spousta fanoušků mohutně slavila zisk prvního místa. Přede dveřmi kabiny jsem se opřela o stěnu a čekala.

Mohla bych vejít dovnitř a nominaci si poslechnout osobně, jelikož budu na mistrovství jako vedoucí, ale nechtěla jsem tam jen tak neohlášeně vpadnout. Minuty se vlekly a já už to čekání nemohla vydržet, tak jsem začala v chodbě přecházet ze strany na stranu.

Konečně se dveře otevřely, vyšli trenéři s tabulkami a papíry v rukách a odešli směrem k místnosti, kde se měla konat tisková konference. O pár chvil později vykoukla z místnosti známá tvář.

„Tak co?" zeptám se naléhavě.

Pokrčí rameny a poškrábe se na zátylku. „No, nic moc," odvětí, ale téměř okamžitě se usměje.

„Přestaň si ze mě dělat srandu," pokárám ho.

„Promiň," uchechtne se, ale v tu ránu zvážní, „vyložená jednička nebudu, chtějí střídat mě a Mrázu."

Oddechnu si. „Tak aspoň takhle. Už jsem z toho tvýho výrazu usuzovala, že nepojedeš vůbec."

Zasmál se. „To ne. Nechytal jsem zas až tak hrozně."

Nadzvednu obočí. „Co ty víš? Třeba tě nechají chytat z milosti," prohodím s ironií v hlase, za což si od něj vysloužím pohrdavé odfrknutí.

„Spíš mi řekni, kde máš sponku?" řekne a ukáže na mou hlavu.

Nechápavě se na něj podívám. „Jak to myslíš, kde mám-?"

Svou myšlenku však nedokončím, jelikož si sáhnu do vlasů a nenahmatám sponku. Pohlédnu na svou prázdnou ruku a snažím se v paměti zapátrat, kde by mohla být. Nejhorší je, že si sponku do vlasů zaplétám tak často, že už nevím, kdy si ji beru a kdy ne. A zaboha si nemohu vzpomenout, jestli jsem si ji dnes ráno brala.

„Nekoukej na tu ruku, tam ji nevykouzlíš," poznamená Pája a položí mi dlaň na rameno, „můžu se mrknout po stadionu, až půjdu na rozhovory."

Přikývnu. „Díky," odpovím a povzdechnu si. Zrovna tenhle šperk jsem před mistrovstvím ztratit nechtěla.