Hráč z obrazovky

22 - Vítej v Německu

„Simone!"

Bušila jsem mu na dveře tak, že jsem do nich málem udělala díru. I tak mě ale znovu přivítal svým příjemným úsměvem.

„Zapomněla sis tu něco?" zeptal se.

„Ne," vyhrknu, „potřebuju letět s váma do Kolína."

Nechápavě zvedne obočí. „Tomu nerozumím," zamumlá, „vždyť vy přece jedete domů, ne?"

„To jo, ale teď se stalo něco neuvěřitelnýho."

Ve zkratce mu popíšu můj hovor s členem švédského týmu a on na mě jen zírá s lehce nakloněnou hlavou. Když domluvím, musím se pořádně nadechnout, jelikož jsem to na něj vybalila všechno v rychlosti.

„Rozi, to je skvělý," pogratuluje mi, „ale co vaši trenéři, ví o tom?"

Do háje.

„No," ošiju se, „řekněme, že jsi první, kdo o tom ví."

„Tak si to s nimi běž vyřídit, ať nemáš problém. My vedoucí jsme často potřební i po příletu ze šampionátu."

Přikývnu a než se vydám za trenéry, poděkuju mu za radu. Vyběhnu do prvního patra, kde jsou všichni členové realizačního týmu už sbalení a organizují návrat domů. Nejdříve na mě koukají, jestli jsem se náhodou nezbláznila, když jim vtrhnu do pokoje a vychrlím na ně svou žádost o uvolnění. K mému překvapení s mým párdenním přestupem k jinému týmu nemají žádné výtky. Prý je to pro mě skvělá příležitost a možnost nasbírat další zkušenosti.

„Pavle!" mlátím tentokrát na dveře svého bratra.

„Rozi, co je? Řekl jsem, že si promluvíme, až si dobalím," řekne nevrle, když otevře dveře.

„To sice jo, ale já odjíždím už za chvíli."

„Odjíždíš? Kam?" nadzvedne obočí.

Řeknu mu to samé, co jsem už řekla Simonovi, ale narozdíl od něj se na tuhle nabídku můj bratr zrovna dvakrát netváří.

„Co je?" zeptám se, když v jeho výrazu spatřím nespokojenost.

„Nevím, jestli je to dobrej nápad," přemítá nahlas, „vždyť se bude hrát už semifinále. Naskočíš do rozjetýho vlaku, to nebude nic jednoduchýho."

Přikývnu. „To vím, ale je to pro mě skvělá příležitost," snažím se ho přesvědčit, „můžu tam poznat nový lidi, seznámit se s ostatními vedoucími, poznám vedení a hráče a..."

Najednou se zarazím a uvědomím si, co jsem právě řekla. Hráče. Poznám hráče. Poznám hráče z NHL, včetně dvojčat Lundqvistových. A včetně Jespera.

„Rozi, slyšíš mě?" zatřese se mnou Pavel. „Ségra, tys mi nějak zbledla."

„Jsem v pohodě," zalžu. V pohodě je to poslední, co právě teď jsem.

„Říkal jsem, že mi to furt nepřijde jako dobrej nápad," zopakuje Pavel, „jsi vyčerpaná od práce tady a teď by ses měla ještě adaptovat na nový prostředí, nový požadavky a nový hráče? Vždyť tam zkolabuješ!"

Cítím se ukřivděně. „Ty mě podceňuješ?" zeptám se ublíženě.

„Ale to vůbec," oponuje mi Pavel, „jen o tebe mám strach a chci ti poradit."

„Toho si cením," řeknu tiše, „ale já už jsem se rozhodla."

Spatřím v Pavlově výrazu smutek, který vzápětí vystřídá odevzdanost. „Fajn," povzdechne si, „ale dávej na sebe pozor. Hlavně žádnej zbytečnej stres."