Hráč z obrazovky

23 - Dárek na uvítanou

„Hej, ty jsi ta nová?“ zeptá se Jesper a popadne jednu z lahví na mantinelu.
„Hej,“ pozdravím ho nazpět a snažím se stabilizovat svůj hlas, „to budu asi já.“
Odloží lahev, ale místo pokračování v konverzaci si mě začne prohlížet. To mé nervozitě opravdu nepomáhá. „Děje se něco?“ zeptám se.
Nakloní hlavu na stranu. „Neviděli jsme se někdy?“ zamumlá si jakoby pro sebe.
„Možná během Českých her?“ napadne mě a snažím se potlačit myšlenky na všechny ty jeho zápasy a videa, která jsem během mistrovství viděla.
Luskne prsty. „To bude ono!“ rozzáří se a já mám problém si vzpomenout, kdy naposledy jsem viděla tak zářivý úsměv. V reálu působí úplně jinak než při zápasech, kdy se dokáže kvůli každé chybě naštvat. „Po tréninku se stav v kabině, něco tam pro tebe mám.“
S těmito slovy odjede a nechá mě tam stát jako opařenou. Cože to právě řekl?
Vědomí toho, že se mám po tréninku setkat s Jesperem, celý trénink ještě prodlouží. Minuty se vlečou a občas mám pocit, že se delší ručička na hodinách točí pozpátku. Konečně byl konec a já myslela, že se hráči odeberou do kabiny. Jenže téměř všichni zůstali na ledě a zkoušeli si ještě různé kličky a kombinace. Na něco takového jsem vůbec nebyla zvyklá, po našich trénincích zůstali na ledě třeba dva, tři hráči, jinak všichni byli už jednou bruslí v kabině.
Po dvaceti minutách od ukončení tréninku si mě zavová trenér a sdělí mi, že by mě rád představil kabině. Místnost je zbarvena do modrožluta, na stěnách visí plakáty bývalých mistrů světa. Připadám si tu jako Alenka v říši divů.
Trenér mě představí, hráči mi zatleskají a postupně mi každý jde potřást rukou a představit se osobně. Někteří z nich se mi ani představovat nemusí, jelikož je moc dobře znám z NHL. Nejvíc se mi ale zatají dech, když ke mně přijde brankář se zářivým úsměvem.
„Těší mě, slečno,“ usměje se na mě Henrik.
„Mě také,“ odvětím a snažím se jeho úsměv napodobit, byť tak moc koutky nedokážu zvednout.
Neuvědomím si, že za jeho širokou postavou je na řadě ještě poslední hráč. Doufám, že si nikdo nevšiml, jak jsem překvapením vykulila oči.
„My už se známe,“ řekne Jesper a nastaví mi ruku.
„To jo,“ zamumlám a stisknu mu ruku. Musím se ho zeptat, jaký krém na ruce používá, protože jeho dlaň je jemná a hebká jako samet.
„Pojď, dám ti to,“ zašeptá směrem ke mně Jesper, chytne mě za zápěstí a vede mě ke svému místu, „mám to u sebe od tý doby, co jsem to našel.“
„Našel?“ zeptám se zmateně.
Jesper ale neodpoví a místo toho štrachá ve své příruční taštičce, kam si hráči dávají různé doplňky jako tejpy nebo krémy. S vytřeštěnýma očima sleduju, jak z tašky vytahuje bílou sponku do vlasů.
„Kde jsi to-?“ vyhrknu a samým překvapením nedokážu dokončit větu.
„Pamatuješ, jak jsme se srazili v Česku? Spadla ti a když jsem na tebe volal, aby ses vrátila, tak jsi mě vůbec nevnímala. Řekl jsem si, že ji schovám, jestli se náhodou zas někdy neuvidíme, když děláš u hokeje,“ vysvětlí a sponku mi podá.
Nevím, co na to říct. „Děkuju moc,“ zašeptám a nasadím si sponku do vlasů. Už jsem skoro zapomněla, jaké to je ji nosit.
„Sluší ti,“ pochválí mě a mně zbarví tváře růž.
Hráči se začnou pomalu svlékat a já vyhodnotím, že je čas na odchod a zabřednutí do mých povinností. Netrvá dlouho a vše je zařízeno, trenérům odevzdám rozpis ledu a když se vracím ke kabině, spatřím skupinku hráčů s výšivkou červeného listu na mikině. Ve skupince spatřím známou tvář.
„Simone,“ mávnu na něj.
„Jak proběhla adaptace?“ zeptá se usměvavě.
„Líp než jsem čekala,“ odvětím a zastrčím si pramen vlasů za ucho.
„Máš pěknou sponku,“ ukáže na můj šperk, „to byl dárek na uvítání?“
„Tak nějak,“ pokrčím rameny.
Popřeju mu štěstí do zítřejšího semifinále a odběhnu zpět do kabiny. Hráči už se chystají na odjezd zpět do hotelu, a tak se i já připravím a dojdu si pro své věci. Dotáhnu k autobusu svůj kufr a švédští kustodi mi s ním pomohou do prostoru zavazadel.
„Hej, nová,“ ozve se, když jdu uličkou v autobusu, „pojď si přisednout, mám tu volno.“
Ohlédnu se a spatřím Gabriela Landeskoga, jak poklepává na sedačku vedle sebe. Přisednu si a hned jsem pod palbou otázek. Z jedné strany zní hlas Gabriela, ze druhé Nicklase Bäckströma a zezadu se naklání William Nylander.
„Ty jsi fakt ségra Pavla Francouze?“ zeptá se ze zájmem Landeskog. Když přikývnu, zamyslí se. „Takovýho brankáře bychom u nás uvítali.“
„Myslíš u vás v Coloradu?“ zeptám se se zájmem.
„No jasný,“ usměje se, „má výborný reflexy. Třeba ho to někdy zavede k nám.“
Dorazíme do hotelu, kde si nechám kufr v zavazadlové místnosti a zamířím ihned se zbytkem na večeři. Tajně pokukuju, co si na talíř dává Jesper. V životě jsem neviděla takovou porci zeleniny na jednom talíři.
„Vsadili jsme se, jestli se z něj do konce mistrovství stane králík,“ zašeptá směrem ke mně Nylander.
Po večeři se konečně můžu ubytovat. Pokoj mám sice menší než v Paříži, ale aspoň jsem v něm sama. Nedovedu si představit, že bych tu měla být s nějakou druhou Liv. Lehnu si na postel, vytáhnu z kapsy telefon a vytočím číslo Pavla.
„Rozi, ahoj,“ ozve se z telefonu. Zní unaveně.
„Ahoj, jak se máš?“ zeptám se ihned.
Ironicky se zasměje. „Není to nejlepší,“ povzdechne si, „hned jak jsme přiletěli, tak jsem dal asi patnáct rozhovorů a ještě musím zůstat v Praze, protože je zítra tiskovka.“
„To mě mrzí, že nemůžeš ještě domů.“
„No jo,“ povzdechne si, „ale na tom nezáleží. Klidně bych tu zůstal týden, kdyby to znamenalo, že na tý tiskovce budu sedět opilej s medailí na krku.“
„Pavle,“ snažím se ho povzbudit, „vždyť jsi za to nemohl. Nemůžeme vyhrát, když nedáme gól.“
Na druhém konci je dlouhé ticho. „Musím si ještě projít ty svoje zákroky,“ řekne po chvíli, „spíš mi řekni, jak to zatím zvládáš.“
Vyprávím Pavlovi o dnešním dni, co jsem se dozvěděla od Simona, že mi Jesper vrátil moji sponku a o tom, co mi řekl Gabriel.
„To řekl Landeskog?“ podiví se Pavel. „Kapitán Colorada?“
„Možná by se mohl přimluvit u trenérů, kdybys chtěl do Ameriky,“ napadne mě.
Pavel se zasměje. „Je skvělý to slyšet, ale mám ještě nějakou práci v Čeljabinsku.“
„Stejně mám pocit, že se tam jednou dostaneš,“ popíchnu ho.
Ještě chvíli se bavíme a pak telefon vypnu. Doufám, že jsem ho aspoň přivedla na jiné myšlenky. Odložím telefon a odeberu se do sprchy. Mám za sebou těžký den a musím se připravit na zítřejší semifinále, ve kterém Švédy čeká derby s Finskem.