Hráč z obrazovky

2 - Na místě

Nakonec jsem to nevydržela a zabalila si už před odjezdem do Budějovic. Do velkého kufru jsem naházela všechno potřebné, několik desítek kusů oblečení, taštičku s léky, elektroniku, zápisník, ale také černé uplé šaty, které mi k Vánocům koupil Pája. Přece nebudu po Paříži chodit v tričku a kalhotách!

Mezitím jsem si ještě sbalila menší tašku s oblečením a dalšími potřebami do Budějovic. U týmu tentokrát bude jiný vedoucí, takže se nemusím o nic starat a jen si užívat zápasy. Zároveň ale mám propustku do celé haly, a tak se budu moci pohybovat i v útrobách.

Cestou z Plzně jsem poklepávala do volantu do rytmu písniček z rádia, zatímco jsem projížděla okolní krajinou. Nemohla jsem se dočkat, až dojedu do cíle a ubytuju se v menším hotýlku na náměstí. Ale ještě před ubytováním jsem si chtěla udělat jednu delší zastávku.

Po dvou hodinách jsem zastavila na parkovišti a pěšky se přes parčík vydala k velké budově. Před ní stály dva autobusy, oba červené, ovšem jeden z nich měl na čelním skle zavěšenou šálu české reprezentace, ten druhý měl šálu naopak bílomodrou. Rychle jsem kolem nich prošla a zamířila k pokladně na druhé straně stadionu.

„Dobrý den," usmála jsem se na mladou ženu za okýnkem, „měla bych tu mít kartu na jméno Rozálie Francouzová."

Žena vzhlédla od svého mobilu a přeměřila si mě pohledem. „Tak občanku," řekla skoro až neslušným tónem.

Poněkud zaraženě jsem sáhla do kapsy, odkud jsem vytáhla plastovou kartičku a položila ji na pultík. Žena si ji vzala a zkoumavě si prohlédla nejdřív mé údaje a fotku a následně stejně zkoumavým pohledem obdařila i mě. Když mi občanku konečně vrátila, přehrabovala se chvíli v plastovém košíčku, odkud vytáhla zalaminovanou kartu s mým jménem a nápisem Family member.

Chtěla jsem jí poděkovat, ona ovšem beze slova vstala a vyšla ven ze stánku. Nevěděla jsem, co si o tom myslet, rozhodla jsem se to však ignorovat a vstoupila do útrob haly.

I přesto, že jsem na sobě měla mikinu, mě ovanul studený vzduch a přinutil mě strčit ruce do kapes. V hale bylo daleko ostřejší světlo než venku, a tak mi chvíli trvalo, než jsem rozpoznala jednotlivé postavy na ledě. Bylo na něm něco málo přes třicet osob, které se proháněly na bruslích. Vešla jsem akorát ve chvíli, kdy se hráči dělili na čtyři týmy, aby si mohli na pár minut zahrát proti sobě.

Vyběhla jsem schody a usadila se tak, abych měla celou ledovou plochu jako na dlani. Pohledem jsem našla brankáře s bílou maskou a českou vlajkou na jejím vrcholu. Sundal si vyrážečku a se zbylými dvěma brankáři si zahrál kámen nůžky papír o to, kdo se postaví do brány. Vyhrál, čemuž jsem se podivila, jelikož on v těchto mini soutěžích nikdy moc štěstí neměl.

Pája se jel posadit na střídačku a spolu s ostatními sledoval hráče, kteří se proti sobě postavili, aby nasimulovali krátký zápas. Všechny v týmu jsem poznávala, a pokud jsem si všimla dobře, týmy se rozdělily na Vousáče a Oholené. Jediný, který se tomuto kritériu trochu vymykal, byl Libor Šulák, který hrál za tým Vousáčů. Určitě ho vzali mezi sebe, protože mu vlasy vlály jako některým vlály vousy.

Nadšeně jsem sledovala, jak se hráči na ploše špičkovali, když jedna strana dala gól. Po pěti minutách utkání skončilo gólem Romana Horáka, který si na oslavu sundal rukavici a prohrábl si krátký plnovous. Rozesmáté hráče vystřídal zbytek, v čele nich jel můj bratr. Stáhl si masku do obličeje a postavil se do brány, kde párkrát zajel bruslí do ledu, aby si přizpůsobil plochu.

Už po minutě ale lovil puk z branky, když se trefil jeden z Oholených. Ve střelci jsem poznala Honzu Ruttu, který svůj gól oslavil zvednutím hokejky nad hlavu. Pája vystrčil puk z brány a nespokojeně zakroutil hlavou. Asi byl opravdu nervózní, aby na trenéry zapůsobil při každém tréninku.