Hráč z obrazovky

24 - Semifinále

Zhluboka se nadechnu a užívám si vůni ledu.

Sedíme v hale a sledujeme zápas mezi Kanadou a Ruskem. Trenéři rozhodli, že abychom se nemuseli stresovat kvůli času, pojedeme hned po obědě na stadion, kde si hráči můžou buď odpočinout v útrobách, nebo se jít podívat na zápas a zjistit, kdo bude zítřejším soupeřem.

Připadám si zvláštně. Ještě včera jsem si balila věci do kufru s tím, že se za pár hodin ocitnu v Praze pod palbou novinářů, a o dvě desítky hodin později sedím v německém stadionu a na sobě mám soupravu Tří korunek.

V první třetině žádný gól nepadl, a tak je tu první přestávka a někteří hráči si odskočí pro kávu. Švédi milují kafe, což je vidět i na velikosti kelímků, které si přinesou do hlediště.

„Mohu nabídnout?"

Vedle mé hlavy se objeví minimálně čtvrtlitrový kelímek kávy. Vzhlédnu a spatřím Jespera, jak se na mě usmívá. „Můžu si přisednout?"

Zaraženě přikývnu a vezmu si od něj kávu. Po prvním doušku si musím hned dát druhý, jelikož mi opravdu zachutná. „Děkuju," špitnu a zahledím se na plochu, „co zatím říkáš na ten zápas?"

„Že zítra máme Kanadu," odvětí a také upije.

„Jak to víš?" zajímám se.

„Lépe napadají a je jen otázka času, než dají gól. Rusové jsou moc lehkovážný."

„Takže to vlastně znamená, že počítáš s tím, že se zítra potkáte ve finále," usoudím.

„Proč bych s tím neměl počítat?" zeptá se.

„Protože je ještě před zápasem a Fini jsou silní. Měl bys počítat i s prohrou."

K mému překvapení se zasměje. „Zlato, kdybych měl jít do zápasu s tím, že počítám s prohrou, tak bych radši šel orat někam na pole."

Zarazím se. Tohle mě nikdy nenapadlo. Vždycky když jsem se dívala na nějaký zápas, jsem byla smířená s tím, že můžeme prohrát. Nikdy mě nenapadlo, že bych měla prohlásit, že to určitě vyhrajeme. Ale to je nejspíš rozdíl mezi mentalitou Čechů a Švédů, jelikož-

Moment. On mi řekl zlato?

„Co jsi zamlklá? Urazil jsem tě s tím?" zeptá se.

„To ne," zakoktám, „jen jsem přemýšlela, že na to máme každej jinej pohled."

„To asi jo," uzná Jesper a dopije svůj kelímek, „není ti horko?"

Mám co dělat, abych skryla své rudé tváře, ale očividně se mi to moc nepovedlo. „To asi bude tím horkým kafe," zalžu a nervózně se zasměju, „jsem zvyklá ho pít studenější."

Jesper protočí panenky. „Vy středoevropani jste hrozný princezny."

Zápas pokračuje a Rusové v jeho polovině vstřelí dva góly za sebou. V tu chvíli začínám pochybovat nad slovama Jespera, jelikož Rusové hrají ve stejném tempu jako předevčírem s námi.

„Čekají," zamumlá najednou Jesper.

Nejdřív nechápu, co tím myslí, ale pak mi to dojde. V první minutě třetí třetiny sníží Kanada na 1:2 a pět minut před koncem vyrovnají na 2:2. I seshora vidím, jak se Simon raduje mezi střídačkami.

„A teď sleduj," pošeptá mi Jesper a ukáže na ruskou střídačku.

Zvědavě se podívám a nemohu uvěřit vlastním očím. Rusové působí... nervózně. Jejich vedení je pryč a najednou musí zase vstřelit gól, nemůžou si už do konce zápasu hrát s pukem, jako si s ním hráli dva dny zpátky.

Za dvě minuty už z Rusů vyzařuje nepokoj. Kanada zvýšila na 3:2 a hala, plná převážně německými fanoušky, je na nohou. Timeout pro Rusko, prázdná branka a-

„A máme Kanadu," ušklíbne se Jesper, přičemž se zvedne a odejde do útrob haly.

Kanada trefí prázdnou branku a zápas je u konce. Při předávání cen pro nejlepší hráče je vidět, že z Rusů vyzařuje čirá nenávist vůči jejich soupeři, kteří už pravděpodobně mají v hlavách zítřejší finálový zápas.

Cestou do útrob haly přemítám o tom, čeho všeho si Jesper při zápase všimnul. Jeho hokejová inteligence je neskutečná, už se nedivím, že hraje tak skvěle. Ke všemu tomu se přidá ještě jeho talent a člověk se může jen divit, že ještě nehraje v Americe.

Fascinuje mě čím dál víc.

V chodbičce mezi kabinami je rušno. Dveře do místnosti Rusů jsou zavřené, člověk si mohl jen domýšlet, co se za nimi děje. Zato Kanaďani mají dveře do kabiny otevřené dokořán, postupně do ní chodí další a další hráči, kteří si po cestě pískají nebo radostně křičí.

V kabině Švédů už panuje soustředěnost, každý se jednotlivě připravuje na zápas. Minuty do začátku se vlečou, a když už konečně nastane ta chvíle, kdy hráči vyjíždějí na ledovou plochu, bije mi srdce jako o závod. Švédsku fandím hned po Česku, dokonce i Slováky jsem kvůli nim upozadila. Teď pro ně pracuju a budu sledovat jejich cestu v boji o medaili pěkně zblízka za plexisklem.

Ve druhé minutě zápasu se z prvního gólu radují Finové. S překvapením zjistím, že se Švédy to vůbec nic neudělá. Trenér beze slova pošle na led další formaci, hráči na gól nikterak nereagují, jako by byl stav stále 0:0. Obdivně sleduju jejich pasivitu a přemítám, co by se v takové chvíli dělo na střídačce Čechů.

O tři minuty později je vyrovnáno. Lehkost při zakončení je až neuvěřitelná, finský brankář sotva stihne zaregistrovat prudkou střelu z hole obránce. Ale ani po tomhle góle nepanuje na švédské střídačce nikterak zvláštní nálada. Všichni se soustředí a komunikují mezi sebou další postup a taktiku.

Začíná druhá třetina a mně buší srdce jako o závod. Švédi mají tolik šancí, ale nedaří se jim je proměnit, až se toho musí chopit mladý útočník s číslem devatenáct. Převezme puk za brankou, chvíli se rozhlíží, a pak jede. Jede s takovou rychlostí a přesností, že nad tím zůstává rozum stát. Skoro to vypadá, že si z Finů dělá objízdné kužely. Jednoho obejde, druhému udělá kličku a zbývající trojici nechá daleko za sebou, když vyšle na brankáře svou nebezpečnou střelu zápěstím.

V té chvíli nemám radost. Jsem okouzlena natolik, že tento pocit přebije všechny ostatní, které by se v tuto chvíli normálně draly na povrch. Skóre je 2:1 a začínáme pomalu přebírat otěže.

Začínáme?

Zatřepu hlavou. Ano, začínáme. Jsem sice Češka, ale teď pracuju pro švédský nároďák. Můj tým už vypadl a já se musím soustředit na ten nový, což znamená i to se na něj adaptovat myšlenkami.

Ani po konci druhé třetiny, kdy už je stav 3:1, nevypadají Švédové nikterak spokojeně. Pořád pracují jako stroje, které přesně plní zadané úkoly. Trochu uvolnění v nich spatřím ve chvíli, kdy pět minut před koncem zvýšíme na 4:1. Teď už zápas dohrajeme v klidu.

Po zaznění závěrečné sirény se Švédi sjedou kolem Lundqvista, který opět s úsměvem přijímá gratulace za perfektní výkon. Finové na druhé straně vypadají dost zklamaně, jelikož v určitých chvílích to vypadalo, že mají na to nás porazit. Jenže místo toho je čeká boj o bronz proti Rusům.

A nás čeká Kanada.