Prokletí měsíce

Kapitola XII. - Noční návštěva

 23. březen 2011, Seatown

 S Claire jsme se zapovídali, ale náš rozhovor byl nasměrován na nepodstatná témata jako práce a Clariiny zážitky z předchozích dnů. Po celou dobu jsem ji však poslouchala jen na půl ucha. V myšlenkách jsem byla stále u předchozího večera a dnešního rána. Připadalo mi, že toho najednou na mě bylo moc. Navíc teď přibyl na seznamu věcí k přemýšlení i Clariin příběh o historii města. Zajímalo by mě, kolik na tom je ve skutečnosti pravdy? Proto jsem byla ráda, když Claire nakonec odešla a já zůstala v bytě sama.

 Přešla jsem do ložnice, kde jsem padla na postel a zavřela oči, před nimiž se mi začaly míhat obrazy: dva lidé, mrtvá dívka s rozsápaným hrdlem, krev všude kolem ní, přerostlý vlk, žena-věštkyně s bělmovýma očima a kovovým hlasem, šerifovi prodloužené špičáky, střetnutí dvou vojsk a upálení čarodějnice.

 Prohrábla jsem si s unaveným povzdechem vlasy a zadívala se do stropu. Povzdychla jsem si. Když už jsem si myslela, že Seatown nemůže být bláznivější, dokázal mi, že opak je pravdou. Do čeho jsem se to jen dostala? Ušklíbla jsem se v duchu a než jsem si to stačila uvědomit, víčka se mi opět sama od sebe zavřela a já odplula do říše snění...

 *****

 Všude kolem mě se ozývaly ohlušující rány. Rozhlížela jsem se kolem, ale nic jsem nespatřila. Obalila mě neproniknutelná bílá clona. Mhouřila jsem oči, co jsem mohla, ale stejně to nepomáhalo. Trhla jsem sebou pokaždé, když se ozvala další rána, kterou záhy následovala další a další. Kde to jsem? Běželo mi hlavou. Sotva jsem však myšlenku domyslela, mlha se začala rozpouštět a ke mně dolehly další zvuky – bolestné skučení a výkřiky. Někdo byl raněný! A bylo jich více! Konečně se šedivá oblaka rozestoupila a naskytl se mi pohled na vše, co skrývala.

 Proti sobě stály mezi stromy řady mužů v uniformách a s mušketami a před nimi i dvojice kanónů. Salvy z pistolí a kanónů byly ty rány, které jsem před tím slyšela. A bolestné skučení patřilo zraněným vojákům, kteří leželi na zemi, nebo se k zemi hroutily. Na místa padlých mužů postoupili další, kteří se záhy svezli k nim. Zem se plnila mrtvolami a krev zbarvovala trávu a půdu do karmínové rudé. Zvedal se mi žaludek a bolestné výkřiky mi svíraly srdce. Nejhorší na tom všem bylo, že jsem se nemohla ani hnout, mluvit... byla jsem zcela bezmocná.

 Mrtvol stále přibývalo a zdálo se že to neskončí. Chtěla jsem křičet, ale nedokázala jsem to. Najednou jsem postřehla pohyb, pohyb který se vymykal dosavadnímu dění. Přimhouřila jsem oči a spatřila stát v dálce před sebou ženu, přibližovala se ke mně. Srdce se mi rozbušilo a ruce potily. Ani jedinkrát ode mě neodvrátila pohled. Po celou dobu se mi dívala upřeně do očí a nevšímala si mrtvol pod svýma nohama. Beze zájmu je překračovala a bez zakolísání pokračovala v cestě.

 Staré rozedranné šaty jí povlávaly ve větru, stejně jako dlouhé havraní vlasy. Nemohla jsem nic. Jen stát a sledovat jí, i když bych se nejraději otočila a běžela daleko od tohoto místa! Vítr zesílil a škubal jí málem látku šatů z těla. Žena tomu však nevěnovala pozornost, jako ničemu... jen mě. Už byla blízko, přesto se nezastavila. Naopak, zrychlovala. Rozběhla se přímo proti mně, jako býk na toreádora.

 „Vlci zůstanou vlky, vlci zůstanou vlky! Nesmí se vysvobodit!"

 Zhrůzou jsem vykřikla, když žena v plné rychlosti do mě vrazila a prošla skrze mě...

 *****

 Probudil mě vlastní výkřik. Zprudka jsem se posadila a zrychleně oddechovala. Prsty jsem zatnula do měkkého matrace postele pod sebou a snažila se zorientovat. Sen byl natolik živý, že jsem naokamžik zapomněla, že jsem doma a ve 21.století. Jakmile mi to došlo, ulevilo se mi. Pročísla jsem si rukou vlasy a uklidňovala dech. Jsem doma a v bezpečí.