Prokletí měsíce

Kapitola III. - Muž zákona

 19.března 2011, Seatown

Jak jsem Claire řekla, na druhý den jsem se vydala na místní komisařství. K mému nevelkému překvapení jsem stála před malou, nenápadnou budovou stojící mezi obchodem a železářstvím. Jediné, co nasvědčovalo tomu, že se jedná o policejní stanici, byl malý výstupní štít na straně budovy a jedno policejní auto na parkovišti. Snad mě už ani nemělo překvapit, jak stanice vypadá, ale zkrátka opak byl pravdou.

 S odhodláním, mě vlastním, jsem vstoupila do budovy. Ocitla jsem se v úzké, neosvětlené chodbičce, kterou ještě více zužovala sedadla po stranách uličky a prostoru ani nepomáhaly zdi zašedlé stářím. Pokud tu někdy seděl zločinec a čekal na vyšetřování, určitě na něj ta prázdnota působila tísnivě.

 Chystala jsem se chodbou jen projít, avšak na jejím konci mě něco upoutalo. Přeci jen na jedné straně zdi vysel rámeček a v něm byl vystaven jakýsi starý výstřižek z novin. Když jsem přistoupila blíže, spatřila jsem, že článek pochází z roku 1956 a popisuje zabránění zločinu v okolí a úspěch tehdejšího šerifa.

 „Jo, starej Jimmy Brain byl machr." při mužském hlase, který se ozval náhle těsně vedle mě, jsem sebou leknutím trhla a otočila jsem se k majiteli toho hlasu. Přede mnou stál vysoký, hubený muž s hnědými vlasy a strništěm na tváři. Nemohlo mu být více jak sedmadvacet a aniž by se to snažil nějak skrýt, s pobavenou jiskrou v hnědých očích si mě prohlížel.

 „Promiňte, kdo že?" vyhrkla jsem rychle po svém trapném zaváhání a uvědomila jsem si, že z těch špatných odpovědí jsem vybrala tu nejhorší. Muž se však jen usmál.

 „Jimmy Brain byl dřívějším šerifem v Seatownu a proslavil se svou bojovou povahou chránit své město. Říká se, že zločinci před ním nikdy daleko neutekli, a když jej viděli, raději se mu sami vzdali. No, ale pravdou zůstává, že všechny narušitele místního míru našel a dovedl je před soudní spravedlnost. To byl asi ten důvod, proč o něj tehdy tak média usilovala." vysvětloval muž, a pak pohled z výstřižku na zdi přenesl na mě. „Když jsme u médií, předpokládám, že vy jste ta místní nová novinářka?"

 „Ano, omlouvám se. Jsem Kiana Braxtonová, pane..."

 „Kayl Defrey, zástupce šerifa." dokončil za mě muž. „Soudím, že jste asi nepřišla kvůli starému Brainovi, že?"

 „Máte pravdu." přikývla jsem. „Hledám šerifa Reagena."

 „Tak šerifa." pískl si pod nosem. „No, bohužel vám musím oznámit, že šerif je momentálně na své obvyklé obchůzce. Možná by jste mohla přijít zítra..."

 „To myslím nebude nutné." překvapeně jsem se otočila. Zdálo se, že i zástupce šerifa si příchozího před tím nevšiml. Nyní se ale naše pozornost obrátila k našemu vyrušiteli.

 Kromě nejasné siluety muže jsem zatím nic neviděla, neboť neznámý stál v neosvětlené části chodby, ale pomalým krokem se vydal k nám a čím byl blíže, tím jsem viděla více.

 Muž byl vysoký, snad i o něco vyšší než Defrey. Pod rozepnutou koženou bundou, na které se od šerifské hvězdy odráželo slabé světlo, zářila bílá košile s hnědočerveným kostkovaným motivem, kterou měl u krku ležérně nedopnutou, a pod ní ještě trčel lem bílého tílka, za kterým byl zastrčený zlatý řetízek. Svou atletickou postavou, úzkými boky a dlouhýma nohama byl zajisté idolem žen.

 Jak přicházel blíže, konečně jsem mu viděla do tváře, kterou měl doposud skrytou ve stínu pod svým kloboukem. Oproti svému společníkovi měl o něco tmavší vlasy a lícní kosti byly poněkud ostřejší, ale vůbec mu to na kráse neubíralo, stejně tak jeho až příliš bezchybný nos. Co mě však fascinovalo, byly jeho očí. Měly barvu letního nebe a při pohledu do nich se mi málem podlamovala kolena a tep se mi nepatrně zrychlil. Bylo to, jako bych se dívala do hluboké studny a na jejím dně jsem viděla v odraze samu sebe.