Byl den jako každý jiný. Harry Styles, osamocený milionář, šéf firmy jeho otce, se zrovna vracel domů z kanceláře. Byt měl až moc prázdný, věděl, že na jednoho člověka byl moc velký a že by ho měl s někým sdílet, ale neměl s kým.
Vzhledem k tomu, že se narodil do bohaté rodiny a tudíž celý svůj život měl peněz jako smetí, všichni okolo jím pohrdali a brali ho za nenasytného snoba bez srdce, proto nikdy nezažil pravou lásku. Avšak Harry takový doopravdy nebyl, nebyl bezcitný boháč, jenž slovo 'láska' či cokoliv s tím společného nikdy neměl ve svém slovníku. Chtěl poznat pravou lásku, opravdu chtěl, ale nevěděl, jak ji najít.
Procházel se po kraji Londýna, skoro až mimo, kde už v tuhle pozdní hodinu téměř nikdo nebyl. Byl již ze své práce velmi unavený, pořád samé konference a podepisování dokumentů, už ho to nebavilo, nejradši by s tou prací sekl, ale nemohl, nechtěl zklamat svoje rodiče. Při cestě málem usnul, teď se proklínal za to, že si radši nezavolal taxi nebo aspoň svoji limuzínu. Od domu byl ještě jeden blok.
Rozhodl se, že si cestu výjimečně zkrátí a proto místo, aby jako normálně šel dál rovně podél hlavní cesty, zabočil doprava. Byla to malá tmavá ulička, ve které ještě nikdy nebyl.
Bylo tu celkem chladno. Kudrnáč si ruce schoval do kapes a více se zachumlal do své zateplené bundy, přehozené přes sako, jež bohužel musel každý den nosit do práce.
"M-meow," zaslechl tlumeně. Zastavil se a rozhlédl se kolem, nic ani nikoho neviděl. "Meow," ozvalo se znova. Harry se otáčel, za účelem najít zdroj mňoukání. Zahlédl slepou uličku mezi domy. "Meow." Byl si jistý, že ty zvuky šly od tamtud.
"Haló?" Harry se rozešel směrem k popelnicím. Hned jak se ozval, mňoukání utichlo. Popošel ještě dál do nitra tmavé uličky. Všiml si malého třesoucího se klubíčka. "Ahoj," přišel ješte blíž a klekl si do stějné úrovni, aby s maličkým mohl navázat oční kontakt. Byl velmi drobný ale zato pohledný, to šlo vidět i v tom šeru, přes hlavičku měl přehozenou kapuci od lehké mikinky a nohy si objímal blízko u trupu. Celý se klepal, chudáček, musela mu být zima.
Natáhl k němu ruce, ale on ucukl a odtáhl se, co nejdál mohl. "Ne... neboj se mě, nechci ti ublížit, chtěl bych ti pomoct," pokusil se ho uklidnit, s klidem a něhou v hlase a jemně se na něj usmál. Znovu se natáhl. Očekával, že neznámý zase ucukne, ovšem zaskočilo ho, když se nic takového nestalo. I Louiho to zaskočilo, normálně by před cizím dotekem utekl, dotyčného by poškrábal či pokousal. Od té doby, co ho Pán začal znásiloňovat a ubližovat mu, se od lidí radši držel dál. Bál se jich. Bál se, že každý je stejný a jediné v co byli schopní, bylo ubližovat nevinným koťátkům.
Tenhle se ale zdál jiný. Smaragdové oči mu svítily něčím, co Louimu dodávalo pocit bezpečí, svítily něhou a nutily Louiho do nich bez mrknutí zírat, hypnotizovaly ho. Tmavé vlásky kroutící se do jemných prstýnků se jevily poměrně roztomile, nevinně. Nedokázal na neznámém kudrnáči najít žádnou známku zvrhlé povahy. Připadal mu jako anděl a ty byli přece hodní, že ano?
Harry mu sundal kapuci z hlavičky, aby si ho mohl prohlédnout celého. Značně se vyděsil, když spatřil to, co spatřil a spatřit zřejmě neměl. S vykulenýma očima se lehce odtáhl a zalapal po dechu. Tohle nečekal. Hlavou mu začaly projíždět proudy myšlenek. Jeho musel mít, o něho se musel postarat, ať to stálo, co to stálo, pomyslel si. Byl výjimečný a výjimečná stvoření potřebovala extra péči, extra pozornost.
Louis stáhl ouška k hlavičce a schoulil se do ještě menšího klubíčka. Vypadal při tom strašně roztomile. Možná se spletl, možná kudrnáč byl jako ostatní a teď když věděl, kdo Louis doopravdy byl, ublíží mu, protože byl jiný. Byl nestvůra, jež si zasloužila trpět.
"Ty jseš... hybrid," zašeptal stále v prvotním šoku. Nečekal, že taková stvořeníčka doopravdy existovala. Četl o nich pár knížek, ale myslel si, že to jsou jen vymyšlená stvoření. "Já našel lidského hybrida!" začal jásat, možná až moc nahlas. Louis zakňučel a ouška si zakryl pacičkami, byl na hlasité zvuky háklivý.
"Promiň, nechtěl jsem tě vystrašit," zmírnil svůj hlas kudrnáč a zase se zadíval na to strach třesoucí koťátko. "Nemusíš se mě bát, zlatíčko. Já jsem Harry. Pojď se mnou domů, postarám se o tebe – dám ti napapat, dám ti čisté oblečení a můžeš se i vyspat, jestli jseš unavený... jak se jmenuješ, zlatíčko?"
Louis neodpovídal, jenom zvedl hlavičku a nastražil ouška. Slyšel správně? Napapat? Měl pocit, že nejedl už roky – v břiše mu hlasitě zakručelo a před očima se mu objevovaly tmavé šmouhy. Pomalu se zvedl a přelezl k Harrymu. Nejdřív si ho pečlivě prohlédl, ale když na něm neviděl nic podezřelého, otřel se o něj hlavičkou. Tomu roztomilému gestu se Harry jemně zasmál. Má hezký smích, pomyslel si Louis a na neznámého kudrlinku se usmál.
"L-lou hlad," zašeptal, dívaje se do těch zelených, tak moc krásných očí. Harryho úsměv se rozšířil. Takže Lou. Nečekal, že to kotě vůbec promluví.
"Půjdeš teda se mnou?" Louis se zamyslel, ale nakonec přikývl. "Můžu si tě vzít do náruče?" Znovu přikývl. Líbila se mu představa, že by tohodle 'anděla' objímal, zatímco by on jeho nesl někam neznámo kam k jídlu. Louis se poprvé v životě cítil jako v ráji.
Harry se zvedl zpátky na nohy, přičemž si oprášil svoje zaprášné kalhoty. Louis stále seděl na svých patách, přihlížeje ke kudrnáčově počínání. Sehnutý ho chytl za boky a jako by nic nevážil, si ho vyhoupl do náruče. Louis mu obmotal ruce kolem krku a nohy s ocáskem kolem trupu, aby mu to bylo pohodlnější. Jakmile hlavu zabořil do prohlubně u krku, nasál do nosu Harryho příjemnou vůni, přišla mu tak originální a utěšující. Musel se přiblble usmát, tá vůně ho úplně omámila, tak jako jeho oči a úsměv.
Když vylezli z uličky a objevili se zase u hlavní cesty, ofoukl je studený vítr. Louis neměl na sobě moc teplé oblečení, tudíž se celé jeho tělo zatřáslo zimou a víc se přivinul k Harrymu, jehož tělo vyzařovalo příjemné teplo a pocit bezpečí.
"Za chvíli tam budeme," utěšil ho po chvíli trochu udýchaný Harry, ne, že by Louis byl těžký, to spíš naopak, ale vzhledem k tomu, že po tak dlouhém a náročném dni byl unavený a navíc jeho byt nebyl za rohem, tak to bylo celkem obtížné.
Zanedlouho stáli před tmavými dveřmi, vedoucími dovnitř prostorného bytu a Harry v kapse jednou rukou vyhledával klíče, zatímco tou druhou přidržoval Louiho, aby náhodou nespadl na zem, což ovšem nehrozilo, jelikož se ho Louis držel jako klíště. Moc se mu nedařilo, protože klíče nemohl najít, ale nakonec je odněkud vyšátral a i s tím klíštětem omotaným kolem sebe vešel dovnitř.
"Takže Lewisi..." ani to nedořekl, jelikož ho jmenovaný, nejmenovaný přerušil.
"L-louis," opravil ho. Neměl rád, když mu někdo takhle říkal, vůbec se mu ta přetvářka jeho jména nelíbila. Chůvy ho tak nazývaly, když neposlouchal.
"Promiň, zlatíčko... takže Louisi, tohle je můj, tedy odteď náš byt," ukázal do nitra moderně zařízeného apartmánu. Všechen nábytek měl zbarvený do černobílé, jak to v dnešní době bývalo časté, velká plazma televize a abstraktní obrázky pověšené všude po bílých zdech. Harry Louiho položil na černou koženou pohovku s bílými a šedými polštářky úhledně položených u opěrek na obou stranách.
Odběhl do kuchyně pro nějaké jídlo, to kotě určitě muselo být velmi hladové, mezitím co se Louis rozhlížel po místnosti. Líbilo se mu tu, vypadalo to tu jinak než v jeho předchozích domovech. Všechno bylo čisčí, modernější a na oko láskyplnější.
Harry se vrátil zpátky do obývacího pokoje. V jedné ruce držel misečku mléka a v druhé talíř se sušenky. Nevěděl, co kočičí hybridi jedl, nejspíš kočičí granule nebo kapsičky, ale ty neměl, bude je asi muset koupit. Jakmile zaregistroval, jak se maličký stále třásl zimou – pokud to teda nebylo strachem – mističky s papáním odložil na konfereční stůl a to hnědovlasé klubíčko zabalil do tmavě šedé, huňaté deky.
"Lepší?" poptal se s úsměvem, jenž mu spolu s ďolíčky zdobil tvář už nějakou tu minutu. Od té doby, co Louiho našel na ulici, mu úsměv nějak nechtěl opustit tvář.
"Meow."
***
Takže tady je další kapitola. Původně jsem měla v plánu ji vydat až příští týden, ale jelikož mě tady někdo přemluvil, tak ji vydávám již dnes – you know who i'm talkin' about!
Věnováno louehxfreedom
Mordy. ^^