Uběhl týden od zrady Doriana. Celý svět nadpřirozena světlé strany se již dozvěděl o relikviích a zběhnutí Cathliina strážce. Někteří se podivovali nad tím, že zlomil Libřinu kletbu, ale většina si tuto magii nepamatovala, a po staletí od Libřiny smrti byla tato kletba přibarvována. Nejvíce však všechny děsilo, že útoky ze strany temna přestaly. Nikdo nemohl vědět, kdy se co stane.
Cathlia
Cathlia chodila jako tělo bez duše, přesně tak, jak vypadá člověk ve chvíli, kdy je zrazen nejbližším člověkem. Skoro neopouštěla dům dívek, jedině aby se zastavila za svým otcem. Margaret totiž odjela na služební cestu a Philipp potřeboval pomoct ve vile, přestože jeho a Margaretiny děti se mu snažily všemožně pomoct.
Co se týče tria, jež se o Cathlii staralo, ti měli práce až nad hlavu. Serenity se učila pomocí Caie bojovat, ačkoliv její andělská podstata se tomuto vzpouzela. Nemohla ublížit magií nikomu, ale s lukem a šípem ji to bavilo, a co víc, šlo jí to velmi dobře. Matthew a jeho smečka střídali hlídky a očekávali příchod druhé strany každým dnem, jelikož Wichiten vykouzlila runové kouzlo na předloktí každého z nich, aby i oni viděli, jak bariéra slábne. Rudovlasá čarodějka se také učila další slova, a proto se k domu radši nikdo nepřibližoval. Všichni se báli nejen ohnivých koulí, které metala, nebo vodních vírů, které pomocí Dobur zvládala, ale i dalších kouzel. Nejvíce však všechny děsilo, s jakou radostí se tato destruktivní kouzla učila.
Bariéra slábla každým dnem. Všichni její vliv pociťovali, a všichni se toho dne obávali. Rada Starších se chvíli snažila donutit mladou čarodějku, aby bariéru obnovila, ale nešlo to. Každé kouzlo je limitováno a kouzlo Wichitiny matky, stvořitelky bariéry, již docházelo svého konce.
Byl večer a celá skupina seděla u stolu. Klidně, jak jen to šlo, si povídali a bavili se. Cathlia však jen držela přívěsek a zamyšleně koukala do dáli.
„Co se děje?" dotkla se jejího ramene Serenity, to Cathlii vytrhlo ze zamyšlení. Ta jen zavrtěla hlavou a usmála se.
„Všechno je v pořádku, jen mi přijde, že je všechno napjaté. Jako by to každou chvíli mělo začít. Cítím to tak nějak ve vzduchu," pověděla popravdě tmavovlasá kněžka.
„To ti nepřijde. Bariéra to má už skoro za sebou," podotkla Wichiten v obležení svých elfenů, kteří se od ní nehnuli ani na krok. Přestože jí bylo neustále teplo, nosila nyní dlouhá trika, aby zamaskovala runy, nyní si však rukáv vytáhla. Runové znamení, které mělo mít černou barvu, bylo sotva znatelné na její bronzové pleti.
„Dopoledne bylo ještě vidět," podotkla Serenity nervózně.
„Bude nov, to se čaruje temné straně nejlépe. Třeba už teď, v tuhle chvíli, můžou být připraveni ke zlomení bariéry a útoku," Cathlii zarazilo jakým tónem to Wichiten sdělila, byl to studený tón bez strachu, bez šoku, čistě bez emocí. Chvíli si myslela, že Wichiten emoce ztratila. Opatrně se jí dotkla. Viděla to, Wichiten ze strachu všechny emoce zatvrdila, odmítala si celou tuhle pravdu o ničení bariéry připustit. Proto byla poslední dny... chladná. Podívala se na Cathlii, její modré oči byly jako otevřená kniha. Zrcadlily se tam všechny ty emoce. Chvilkový údiv vystřídal šok a poté jakýsi spokojený pocit.
Dorian
Celý hrad byl na nohou, Lucky už před několika hodinami poslala čarodějnice, aby zničily bariéru. Zašklebil se, nikdy neměl tyhle bytosti rád, ať už ty na straně temna, nebo šílenou Wichiten, poslední čarodějku dobra. Bloumal po hradu a přemýšlel, zda udělal dobře. Od chvíle, co Lucky dostala relikvie, slyšel jen, že se dočista zbláznila. Že těm krámům bude věnovat tolik času tušil, ale že se na nich stane dočista závislá, to nemohl vědět. Lucky je neustále nosila při sobě. V jejích plavých vlasech se tiára s rubínem vyjímala, své róby přizpůsobila právě onomu rubínu. Olivín nosila v plátěném sáčku u pasu, stejně tak i dýku. Zelené jedovaté oči se dočista pomátly. Zračilo se v nich šílenství, jaké snad nikdy neviděl.
Netušil jak, ale povedlo se mu dostat se až před trůnní sál. Opatrně vešel dovnitř. Stála tam Lucky a usmívala se.
„Doriane, to jsem ráda že tu jsi! Za pár okamžiků bariéra padne a já chci, abys mě vzal za tou malou kněžkou. Bez relikvií je k ničemu a já ji zničím! Poté ovládneme svět. A ty, ty Doriane, za to, co jsi pro mě udělal, budeš velmi významný a bohatý muž," smála se pro sebe. Dorian jen uctivě přikývl.
„Je čas vyrazit. Doprovodíš mě?" zeptala se.
„Jistě," přikývl a nabídl blonďaté ženě rámě. Ta jej přijala a společně se vydali k bariéře.
Cathlia
Zrovna hráli aktivity, když sebou Wichiten škubla.
„Je tady, ničí bariéru," vydala ze sebe rudovlasá čarodějka. Serenity se kousla do rtu. V téže chvíli se objevil malý černý netopýr, který se změnil do upíří podoby Caiuse.
„Musíme jít. Už je tu. Musíme se jí nějak postavit," vychrlil ze sebe tmavovlasý chlapec.
„Ne, vy musíte jít, já tu počkám. Ona si sem stejně přijde," zamumlala Cathlia nepřítomně.
„Blázníš! To tě tu máme nechat samotnou, bez relikvií se jí nemůžeš postavit," namítl Matthew. Jeho kůže se vlnila, vždy když byl pod tlakem, evokovalo to jeho proměnu.
„V pořádku, jděte jim nakopat zadky, já to tu zvládnu," usmála se Cathlia. Všichni se kolem ní seskupili a hromadně se objali.
„Je to hrozně ujeté," okomentovala to Wichiten polohlasem. „Takže, kdo umře je srab a až umřu, tak se s ním bavit nebudu!" Dodala ještě rudovlasá čarodějka.
„Když teď je to hrozná motivace umřít a neslyšet tvůj uječený hlas," povzdychl si Caius. Ozvala se rána, jak jej Serenity uhodila.
„Nebuď takový," dodala něžně a usmála se.
„Kvůli tobě, má krásná, kvůli tobě se vzdám sluchovodu," políbil hřbet její ruky. Serenity se ušklíbla a plácla ho pobaveně křídly po zádech. Cathlia se fascinovaně na tuto proměnu dívala, došlo jí, že je to možná naposledy, co tohle vidí. Ani Matthew nebyl pozadu, kromě anděla v podobě Serenity se tam objevil vlkodlak, vysoký lehce přes pět stop. A ani Wichiten nezůstala pozadu. Na každém rameni se jí usadil jeden z elfenů, kteří svou velikost přizpůsobili tomu, aby se tam dobře vešli. Wichitina kočičí ouška a ocas by možné působily vtipně, ale k ní to určitým způsobem sedělo.
„Takže my jdeme, ty to tu zvládni. Myslím, že živly tě tu v tom nenechají, když jsi jimi políbená," usmála se Wichiten na prahu. Cathlia jen s úsměvem přikývla. Poté jen sledovala své přátelé, jak každý svým osobitým způsobem mizí do boje. Caius ve své netopýří podobě vzlétl společně se Serenity, jejíž tmavá křídla splývala s noční oblohou. Matthew zavyl a rozběhl se do lesa, z něhož se ozývalo podobné vytí. A Wichiten díky svému teleportačnímu kouzlu prostě zmizela.
Cathlia se prudce nadechla a vydechla. Až teď na ni dolehla veškerá zodpovědnost, kterou měla na svých bedrech.
Dorian
Kráčel po boku blonďaté čarodějky. Bariéra padla ale Lucky se chtěla z nějakého důvodu vyhnout bitevní vřavě. Proto šli oklikou k domu, který na chvíli poznal a ve kterém nalezl štěstí.
„Jak se těšíš, až Vyvolená padne?" zeptala se jej Lucky.
„Vy se jistě těšíte o tolik více, že nemá cenu sdělovat mé nadšení," usmál se zdvořile světlovlasý upír.
„Ach ano, to máš pravdu Doriane, nemohu se dočkat až zbarvím její krví zem," souhlasila.
Vyšli z lesa a spatřili dům. Bílé štíty, tmavě hnědé okenní rámy by jinak zářily díky měsíci, jelikož ten byl v novu, tak to možné nebylo. Na zápraží se rýsovala postava. Za normálních okolností by si jí sotva někdo všiml, ale ona světlo luny nepotřebovala, to jako by vyzařovalo přímo z ní.
„Těší mě, Vyvolená, konečně se poznáváme," až příliš zdvořile zahájila konverzaci čarodějnice.
„Ráda bych řekla, že mě toto setkání těší, ale učili mě, že lhát se nemá," pověděla Cathlia. Lucky pobaveně zafrkala.
„To jsi pěkně drzá, na někoho, kdo je bez moci," podotkla. Cathlia se jen usmála a načrtla několik znaků.
Objevily se v dimenzi, kterou Lucky ještě nepoznala.
„Vítám tě v Rhwing planedau. Dimenze bez času a prostoru. Oblíbená dimenze mé předchůdkyně, Kariny. Vzpomínáš si na ni?" Cathlia samu sebe nepoznávala. Tolik odvahy snad v životě neměla.
„Jak by ne, když mi ji tvoje existence neustále připomíná. To díky té malé mrše nemám svět, který mi patří," zahřímala Lucky, až jí tváře zlostí zčervenaly. „Ale to je teď jedno. Umíš vyčarovat jednu dimenzi, co uděláš teď?! Bez relikvií jsi k ničemu! Chápeš?! K ničemu! A já se na tobě pomstím za to, co mi ta mrcha udělala a víš co udělám potom? Ovládnu celý svět a zničím všechny, které jsi měla ráda, a které jsi třeba jen potkala. Ano, a tebe přinutím se na to dívat! A potom tě zničím, nejdřív psychicky a potom i fyzicky. Nezbude po tobě ani zrnko prachu!" Vybouchla temná čarodějka a vyčarovala vzdušné tornádo. To Cathlii zarazilo. Vzpomněla si na Doriana, který tvrdil, že temné čarodějky tuto moc nemají.
„Divíš se? Jsem mocná Cathlio, mocná! Podrobila jsem si živly," zasmála se a poslala tornádo přímo na Cathlii. Ta zavřela oči a instinktivně natáhla ruce před sebe. První značka na jejích zádech jí zabolela, to ji donutilo otevřít oči.
Žluté, zářivé světlo, které její dlaně vyzařovaly, donutilo tornádo zmizet. Došlo jí, že možná proto, ji živly políbily. Ani jim se nelíbilo, co s magií provádí Lucky.
„Co to mělo být! Jsi jen bezcenná kněžka, k ničemu!" Křičela jak smyslů zbavená blonďatá žena. Cathlii by jí snad i bylo líto, viděla tu šílenost v zelených očích, které jí připomínaly hada.
Čarodějka po ní zkusila hodit několik živelných kouzel, ale nemělo to účinek. Cathlii bránily samotné strážní věže každého elementu.
„Víš, Lucky, já nejsem bezcenná a už vůbec ne hloupá. Vykreslila deset znaků vesmíru a otevřela tím částečně další dimenzi, dimenzi, kterou ona stvořila. Pomalu sáhla dovnitř, do otvoru ve tvaru elipsy a postupně vytáhla všechny tři relikvie. Do tmavých vlasů posadila tiáru jejíž rubín na jejím čele jen zářil. Na ruku nasadila stříbrný náramek, ve kterém byl posazen Cryfin olivín, v téže ruce svírala i dýku s Asymovým perem. Poté dimenzi opět zavřela. Na šokovaný výraz blonďaté čarodějky se pustila do vysvětlování.
„Vytvářet nová kouzla je jistě těžké, ještě těžší však je vymyslet svou dimenzi. Tu, kterou jsem stvořila, neumím popsat honosnou velštinou, jakou jsou popsána všechna významná kouzla. Nazvala bych ji dimenzí klamu. Uschovala jsem pravé relikvie do této dimenze a poté přesvědčila Doriana, aby ti zanesl falešné. Měl se tvářit, že zběhl, a očividně se mu to podařilo na výbornou," objasnila to nechápavé Lucky Cathlia.
„Ty jedna. Zabiju tě holýma rukama!" Vykřikla čarodějka a vrhla se po Cathlii. Ta se pokusila uhnout a upustila dýku, v tu chvíli se jí ze zápěstí svezl náramek a olivín dopadl na dýku. Obě ženy oslepilo jasné světlo.
Cathlii v tu chvíli netušila, kdo ji vede, bylo to, jako by všechny kněžky od Kariny po její matku sjednotily svou sílu do tohoto jediného okamžiku. Cathliiny ruce vedly a postupně zopakovaly několikrát Cymeriadau ugain y bydysawd, všech dvacet znaků vesmíru.
„Rise rhyfelwr!" Křikla tmavovlasá kněžka, kterou musel někdo vést, sama netušila, co se v té chvíli děje. Živly, které ji políbily, spoutaly blondýnku, nemohla se hnout. A dýka zmizela, společně s olivínem, ve sloupu světla. Znak pátého elementu, duše, Cathlii pálil do zad.
Ze světla vystoupil jeden z nejhezčích mužů, které kdy viděla. Havraní rozčepýřené vlasy po ramena, sytě zelené oči, které na rozdíl od Luckyiných nepřipomínaly hada, ale les. Světlá pleť doplněná o bílá křídla se zlatavým nádechem. V Luckyině tváři se objevil šok. Cathlii došlo, že tohle musí být Asym.
„Co to děláš za magii?! On je mrtvý!" Křičela do toho všeho Lucky nepříčetně. Anděl se rozešel jejím směrem, šel klidně a usmíval se do tváře Lucky. Ta před ním prchala. Dala se na zběsilý útěk v této dimenzi. On roztáhl svá obrovská křídla a rozletěl se k ní, jeho svalnaté ruce zachytily prchající blonďatou čarodějku a sevřel ji v pevném objetí. Lucky se pokoušela všemožně dostat od něj pryč, ale nemohla. Jeho obrovská křídla zazářila do dimenze planet, skoro předčila i vzdálené slunce svým světlem a poté i jimi čarodějku objal.
„A zem vše uzavře," slyšela se říkat Cathlia. Ani nevěděla, kdy měla v ruce olivín z rozpadlého náramku. Asym se společně s Lucky začal měnit v kámen, dokud jejich socha nezůstala stát uprostřed ničeho.
Cathlii napadla poslední myšlenka, otevřela dimenzi klamu a poté se zamyslela, vykreslila ještě jednu dimenzi, kterou si představovala jako obrovskou louku, na které jako malá dívka sedávala s babičkou. A v té dimenzi, která byla ukrytá v klamavé dimenzi uschovala sochu Lucky a Asyma.
„Luckyina dimenze, alespoň něco po tobě bude pojmenováno," pronesla, než její veškerá moc vyprchala a planetární dimenze se rozplynula.
Dorian
Bylo to pro něj těžké, v jednu chvíli zmizela jak Lucky, tak i Cathlia a on netušil, co se děje. Došlo mu, že musí vyčkat, dokud se jedna z nich neobjeví. Pokud by to byla Cathlia, byla by to ta lepší varianta. Měl připravenou zbraň, kterou by v případě selhání jeho krásné Vyvolené použil, aby temnou zničil navždy. Nevěděl, zda uběhly minuty, hodiny, když se vzduch před ním zachvěl. Zbystřil, připravil se do bojové pozice.
Objevila se Cathlia. Klesla na kolena a zhluboka oddechovala. Ano, díky všem kněžkám v její linii, které jí předaly svou moc byla silná, ale i její síla dosáhla limitu. Prudce oddychovala. Neváhal a rozběhl se k ní.
„Jsi v pořádku?" ptal se vyděšeně, jen přikývla, pořád prudce oddychujíc.
„A Lucky?" Zeptal se na druhou, zásadní otázku.
„Už nikdy nikomu cestu nezkříží," pronesla záhadně Cathlia. Dorian se nechtěl dál ptát. Vědomí, že Luckyina vláda skončila a pár set bytostí bude osvobozeno, mu stačilo.
Tak první bitva dobojována, Cathlia přemohla Lucky. Teď už jen chybí urovnání obou stran, což nemusí být vždy lehké. Doufám, že tahle kapitola všechny nadchla, protože jsem se do ní pokusila vložit všechny pocity, co jsem měla. Pokusila jsem se celou bitvu vylíčit tak, jak jsem jí plánovala několik let :)
W.