Ve svitu luny

Dvacátá třetí kapitola

Uběhlo již několik dní od chvíle, kdy Cathlia nalezla tiáru. Kromě dívek o tom nikdo neměl ani ponětí, ale ani Serenity či Wichiten nenaléhaly a nesnažily se ji vidět za každou cenu. Vlastně ani netušily, kam Cathlia tiáru schovala.

„Takže to je všechno? Schováš se v pokoji, poprosíš kus šutru, aby ti řekl, kde je další relikvie a půjdeš si pro ni?" zeptal se zcela vážně. Seděli na schodech ve škole a jedli oběd. Samozřejmě, že mohli být uvnitř v jídelně, ale bylo tam moc lidí, takže moc uší, a také bylo krásné počasí na to, že byl prosinec. Kdyby jí někdo před třemi měsíci řekl, že bude na schodech obědvat s kamarády, a to ještě ujetými kamarády, protože být vlkodlak, čarodějka nebo anděl je ujeté a ona sama bude kněžkou, což ani pořádně neví, co obnáší, poslala by dotyčného na léčení.

„Tak lehké to určitě není," namítla Wichiten. Cathlia si povzdychla.

„No popravdě to je tak, jak řekl Matthew, pokud ti tedy nevadí, že jako bonus potkáš svou matku, která je součástí nějakého pitomého úkolu," poslední část spíše zamumlala.

„Ach tak," přikývla Wichiten.

„Takže dnes večer?" zeptala se Serenity, ta vlastně promluvila poprvé za celou dobu.

„Ano, čím dříve, tím lépe," přikývla Cathlia. Zbytek oběda už proběhl relativně klidně, kromě tlachání o běžných tématech.

„Dobrou noc, Cathlio, tedy, jestli vůbec půjdeš spát," usmála se na ni Serenity, Wichiten totiž mluvit ani pořádně nemohla, ještě stále se cpala večeří. Matthew se na Cathlii jen usmál od myčky, kam právě skládal použité nádobí. Cathlia odpověděla na přání dobré noci a vydala se do svého pokoje. Pomalu se převlékla do věcí na spaní a zadívala se na noční oblohu. Měsíc pomalu ustupoval a Cathlia se přistihla, jak jej pozoruje s úsměvem. Vše, co se poslední dobou odehrálo v jejím životě, bylo právě ve svitu luny. Sáhla do nočního stolku a nahmatala kámen. Vytáhla ho na světlo. „Turmalín?" zamyslela se. Posadila se na postel, pevně sevřela kámen do rukou a čekala, co se bude dít.

Stála na louce, byla ta nejtmavší noc, kterou kdy viděla. Jediným světlem byla luna, která majestátně svítila na obloze. „Vidíš souhvězdí libry?" ozval se na za ní hlas. Otočila se. Stála tam žena. Vlasy měla bílé, ne stářím, byly tak plavé, že připomínaly měsíční svit. To vše umocňovaly oči barvy nočního nebe. „Nikdy jsem hvězdy nezkoumala tak dokonale, abych je tam našla," pověděla popravdě Cathlia. „Jaká škoda, jsou výjimečné, v souhvězdích, kde se promítají různé bájné postavy, se jeví jako nicotné. Avšak znázorňují jednu nesmírně důležitou věc, spravedlnost," usmála se na Cathlii. „Jmenuješ se tak, že? Libra," napadlo Cathlii. „Ano, děvče, tak se skutečně jmenuji," přikývla Libra. „ale rodiče ti dali jiné jméno, takže být Libra, váha, je to, co sis sama vybrala?" zeptala se Cathlia. Žena lehce zalapala po dechu. „Že budeš vídat minulost či budoucnost živých, to mi bylo jasné, Karina to uměla, ale že bys měla vídat životy nás mrtvých? O tom se nikomu ještě ani nezdálo, jsi velmi mocná, má milá," jemně hlavou naznačila úklonu starší žena. „Ale ano máš pravdu, trochu bych ti mohla připomínat Serenity, ta také se narodila na straně, kterou nepovažovala za správnou. V současném světě to je temnota, já se narodila do rodiny stoupenců Lucky, ty nepokoje probíhaly již delší dobu, ale já dostala šanci, Karina mi dala šanci. A tak se z dívky jménem Ynali stala žena jménem Libra. A jsem stále patřičně hrdá na to, jakou stranu jsem si zvolila. Jsem strážkyní druhé relikvie, dýky, co o ní víš, Cathlio?" posadila se plavovlasá žena na zem. Cathlia napodobila její gesto. Zamyslela se. „Vím jen, že podle pověsti jsou v dýce pera prvního anděla dobra a jen ta dýka může zastavit Lucky navždy," pokrčila rameny tmavovlasá dívka. „Ano, svým způsobem to tak bylo. Nikdo už ale nemluví o tom, že ten anděl byl zezačátku temný, ale i on se zamiloval. Miloval Sarathenu tak mocně, že zradil Lucky a jejich pouto. Proto ta dýka dokáže Lucky navždy zabít. Její tělo zemřelo už dávno, přežívá díky temné magii, ale ta dýka zabije její pocity, její duši, to protože když se Asym zamiloval do Saratheny, zatvrdila Lucky své srdce. A proto jsem tu dýku schovala tam, kam se i Lucky bojí. Abys ji našla, musíš splnit zkoušku oltáře pravdy, kde jej nalezneš, vědí jen andělé a ty máš za jednu ze dvou nejlepších přítelkyň anděla, proto by ti o oltáři měla povědět ona. A pamatuj Cathlio, ty vidíš životy všech, ty vidíš pravdu," usmála se Libra a celá magická realita se začala pomalu vytrácet.

Cathlia se zhluboka nadechla. Tohle skákání, jak by to nejlépe popsala, bylo svým způsobem fascinující, ale zároveň byly skoky také vyčerpávající. Jediné, co ji nedalo spát, byla ta věta, že vidí pravdu. Neměla ponětí, co tím mohla Libra, Ynali, myslet. Vklouzla tedy pod přikrývku a pokusila se usnout, ale přišlo jí, že to, co ve snu vidí, není sen, který by se jí zdál. Jako by byla divákem v něčím životě. V mužském, upírském životě.