Ve svitu luny

Osmá kapitola

Cathlia seděla zamyšleně v lavici a okusovala tužku. Konečně se dostala zpátky do prostředí, které jí přišlo nepomíjivé a stálé. Sice to byla škola, ale ta je normální, žádné nadpřirozené bytosti. Tedy ani to nebyla docela tak pravda. Po celé třídě vídala něco, co by označila jako aury.

Lidé ve třídě měli šedivé odstíny barvy, za to spolužáci, kteří měli nějaké magické vlastnosti zářili různými barvami. Matthew a několik dalších chlapců z fotbalového týmu měli různé odstíny hnědé, podle toho Cathlia usoudila, že to je barva vlkodlaků. Serenity měla zajímavé zbarvení, její barva byla modrá, jako noční nebe, ale prolínala se s černou barvou což Cathlii znervózňovalo.

„Copak se děje?" dívka nad kterou právě přemýšlela se na ní zkoumavě zadívala. Cathlii napadlo, že by vše zapřela, ale bylo jí jasné, že díky schopnostem, které Serenity měla, by to bylo zbytečné.

„Já vidím...barvy. A ty tvoje, jsou...zvláštní. Wichiten má temně rudou, Matthew a jeho smečka mají hnědé odstíny, ale ty. Tvoje barva je nádherně modrá, ale prolíná se s černou," šeptla jí dívka. Přes Serenitinu tvář přelétl záchvěv emoce, kterou nedokázala Cathlia odhadnout.

„Víš, vidíš barvy osobností. Schválně zkus si vyložit barvy, které vidíš," pobídla jí po chvilce zamyšlení Serenity.

„No Matthew, je to barva, která znázorňuje přírodu, ale ne ve smyslu chránit jí, spíše jako, že je hodně fyzicky založený. Tedy že vše spíš řeší fyzickou silou," zamyslela se Cathlia po chvilce. Serenity přikývla.

„Tohle je vlčí nátura, není to tak že by byli hloupí, to určitě ne. Ale je to spíš o tom, že místo toho aby přemýšleli jak vše udělat snáze tak jdou, a udělají to po svém a silově," Serenity vlastně slova Cathlii shrnula a dívka sedící vedle ní přikývla.

„Wichiten má rudou barvu. Temně rudou jako krev, je to možná tím, že má vznětlivou povahu a nebojí se jít přes mrtvoly," Cathlii připadalo, že tohle čten jí začíná opravdu jít, a měla z toho radost, konečně si nepřišla nepatřičná, ale i trochu užitečná. Celý tenhle nový svět jí děsil a konečně měla pocit, že se neocitla v šíleném jako Alenka, když spadla do zaječí nory, ale jako někdo, kdo by mohl být užitečný. Serenity přikývla.

„A teď zkus moji," pobídla andělská dívka mladou kněžku.

Cathlia se zamračila. „Ta modrá značí tvoji podstatu, tu část andělskou, ale ta černá jsou samé negativní věci, nemoc, bolest, smrt. Je to jako bys ty sama byla součástí něčeho temného," tenhle výklad zaskočil i Cathlii. V životě nepotkala někoho laskavějšího, než byla Serenity.

Serenity však smutně přikývla. „Víš, jak se říká, že to, kde se člověk narodí si nevybíráš? Tak mně se tohle stalo, narodila sem se na druhé straně a měla jsem jediné štěstí, že se mi povedlo utéct. Bariéra, kterou udržuje Wichiten je založená na tom, že nepustí nikoho, kdo má zlé úmysly. Proto se mi podařilo přes ní dostat, i tak bylo těžké získat si důvěru všech, kdyby nebylo Caiusova otce, který se za mě zaručil životem, jen proto, že to po něm chtěl jeho syn, tak bych zde nebyla," vysvětlila jí Serenity.

Mezitím se na úplně druhé straně lavice zavrtěla hromádka rusých vlasů a Wichiten zamžourala do světa.

„Co jsem prospala? Kromě dějepisu," zeptala se.

„Jen se Cathlia učí číst barvy, to neřeš," mávla rukou Serenity a protočila panenky.

„Jo tohle, jo to je v pohodě. Kiara říkala, že je tohle na tom to nejvíc brnkačka," mávla rukou Wichiten.

Zazvonilo na další hodinu, Cathlii ani nepřišlo, že by zvonil konec předchozí hodiny, ale došlo jí, že se vzbudila Wichiten, což mohlo být nějaké znamení. Nad touhle myšlenkou se sama sobě uchechtla. Byl to jen druhý den, co konečně měla lidi, co jí měli rádi takovou, jaká je, a ten pocit byl k nezaplacení. Sice měla babičku, než zemřela, ale to byl jiný druh lásky a přátelství s mateřstvím se nedalo vůbec srovnat. Byl to pocit, který byl pro ni nový, ale došlo jí, že jí tohle celý život chybělo, mít lidi na které se dá spolehnout. Odtrhla se od myšlenek na svůj předchozí život a podívala se na své kamarádky.

„Co vlastně je to Shromáždění, o kterém mluvil...Caius?" chvilku se musela zamyslet, aby si vzpomněla na jméno mladého upíra.

Serenity si povzdechla, Matthew, který zaslechl otázku si povzdechl, Wichiten se zamračila.

„No od pohledu příjemné," rýpla si ještě Cathlia.

„Dobře, já ti to objasním, ale pochop, že my ho nesnášíme. Takže Shromáždění se koná jednou za čas a svolává ho rada starších. To jsou lidé, co se divíš, že ještě žijí, ale to je jedno. Celé to probíhá tak, že se musíš načančat, jak kdyby si šla na bál. Jo nesmíš si vybrat ani oblečení, každá rasa má svoje, dle etikety.

Takže se tahle hezky vystrojíš a dojdeš na dané místo. Tam se většinou poflakuje můj otec, spíš tedy mazlíček Lucky, který kouká kde co, aby mohl donášet. Začne zahájení, představitel se vždy ptá na bariéru, nedej bože, kdyby se jí něco stalo. Pak tam vypráví, jak je nutné být opatrný před lidmi, jak si musíš dávat bacha i na temná stvoření, no prostě vyloženě zábava," ukončila delší monolog Wichiten. Matthew a Serenity se na sebe podívali a přikývli na znamení souhlasu. Cathlia mlčela. Celé si to rovnala v hlavě, aby tomu porozuměla.

„Co to vlastně znamená pro mě?" zeptala se nakonec.

„Že s tebe budou všichni unešení, a temná strana lehce znervózní. Přeci jen, Vyvolená může ohrozit jejich mocnost, takže je tu možné, že začnou podnikat kroky proti nám a my budeme muset proti nim. A není dobré, když magie se pojí v souboji, není to dobré," zavrtěl hlavou Matthew, který se otočil dozadu na dívky. Cathlia přikývla, žádné boje nejsou dobré a věřila, že boje s magií nebudou výjimkou.

„Neruším vás náhodou?!" vytrhl celou partu z diskuze učitel. Každý na to zareagoval po svém. Matthew se otočil, Cathlia provinile sklonila hlavu, Serenity se nevinně usmála a Wichiten polohlasně poznamenala, že jo, a začala se dívat střídavě do sešitu a z okna.

Cathlia věděla, že by se měla soustředit na učivo, ale hlavou jí zmateně létaly myšlenky, které se snažila urovnat.