Ve svitu luny

Dvacátá kapitola

    „Škola je něco strašného, ty pachy tu jsou šílené," poznamenal Matthew.

„A co teprve, když musíme čuchat tebe, pse," uslyšel drzý arogantní hlas.

„Caius," procedil jméno tmavovlasého chlapce skrz zuby brunet. Cathlia, Serenity i Wichiten protočily panenky, ani nemusely být vlkodlakem, aby cítily ten nárůst testosteronu.

„Má drahá, sladká Serenity, jak se máte v dnešní pochmurný den, předvídající, že dnešní shromáždění bude stejný opruz jako vždy?" ignoroval všechny Caius a vzal Serenity kolem ramen.

„Počasí je super, ten zbytek už tak super nezní," řekla Serenity klidně.

„Ale no tak, budu tam i já," usmál se na ni zářivým úsměvem.

„No právě proto, přeci," rýpla si z legrace Serenity a sundala jeho ruku z ramen.

„Ranila si mne, má paní," zatvářil se naoko ublíženě Caius. Cathlia je pozorovala, a jako vždy, když je viděla spolu, nechápala jejich hru, či rozhovor, nebo jak to nazvat. Pak si vzpomněla na slova Cariad a odkašlala si. Celá parta se zastavila uprostřed chodby a podívala se na ni.

„Já, ehm, potřebovala bych si promluvit s Caiusem," řekla Cathlia prostě.

„Jasně, budeme ti držet místo v učebně," přikývla jen Serenity a zastavila tím proud otázek, které Wichiten ani nestihla vyslovit. Cathlia se na ni vděčně usmála a byla si jistá, že Serenity to její poděkování určitě slyšela, ačkoliv jak jednou řekla, čtení myšlenek nepoužívala v místech, kde je moc lidí. Caius se ještě otočil k Serenity, vzal do dlaně její ruku a jemně jí políbil její hřbet.

„Víš, že mé srdce bude patřit navždy tobě, že?" zeptal se a díval se jí zcela vážně do očí. „Jen si s tebou chce promluvit, ne tě znásilnit," zasmála se Serenity s lehkými ruměnci ve tvářích.

Cathlia mezitím nevědomky sáhla na svůj přívěsek. Jako vždy ji oslnil záblesk světla, než se objevila v nějakém obývacím pokoji. Podle vzhledu poznala Anthonyho, seděl na gauči a nevěřícně se díval na ni. V tu chvíli se stala jen pozorovatelem celé scény, ne jejím účastníkem. Malý tmavovlasý klučík držel za ruku okřídlenou tmavovlasou dívku, která se vystrašeně rozhlížela po celé místnosti.

„Caiusi, kdo je tvá kamarádka?!" zeptal se, snad až trochu moc drsně Anthony a celou dobu pozoroval ta její křídla. Křídla tmavá jako noční obloha.

„To je Serenity, utekla, vždyť víš," řekl tiše Caius a Cathlia si všimla, že stisk tmavovlasé dívky zesílil.

„Proč jsi odtamtud odešla?" Cathlia v duchu složila Anthonymu poklonu, že nevybouchl, ale místo toho si podřepl a zadíval se do modrých očí dívky.

„Ch-chtěli, abych zabila králíčka," podívala se do jeho očí a div se nerozbrečela. Cathlia chtěla vidět víc, ale musela se vrátit do reality.

„Tys to udělala, že?" zeptal se tiše Caius. Všimla si, že ostatní už odešli a zůstali na chodbě jen oni dva.

„Omlouvám se," řekla jen Cathlia a sklonila hlavu.

„Nemusíš se omlouvat, vlastně jsem i trochu rád, že jsi to viděla. Tahle jsem ji poznal, našel jsem ji, když utekla přes bariéru. Vlastně jsem to celé viděl, bariéra nepustí nikoho s čistým srdcem, ale ona proběhla bez sebemenšího problému. Ale to je jiný příběh, o čem si to se mnou chtěla mluvit?" zeptal se a pomalu se rozešli ke knihovně. Cathlia si celé jeho vyprávění přehrála v hlavě. Otevřel dveře do knihovny a spolu si sedli k nejbližšímu stolu, bylo vyučování, takže nikdo tam nebyl.

„Já... víš, vím, jak najít relikvie, ale potřebuju pomoc," řekla po chvilce přemýšlení tiše. Caius zalapal po dechu.

„Takže existují?" zeptal se jen.

„Ano, ale ani dívky nevěděly o Mighty a její tiáře. Víš, dostala jsem tip, že ty bys o ní mohl něco vědět," pověděla mu a zadívala se do jeho očí.

„Jak bych nemohl, prababiččin příběh jsem slyšel několikrát," přikývl. „Ona byla tvá prababička?" oči se Cathlii údivem rozšířily.

„Vždyť ty relikvie jsou prastaré," dodala ještě.

„Cath, byla to upírka, dlouhověkost je u všech nadpřirozených normální, ale my upíři jsme hned s anděli druhy, které boří i tyhle hranice," ušklíbl se zvesela.

„Promiň, nedošlo mi to," plácla se Cathlia vesele do čela.

„To je v pořádku, ale povím ti o prababičce. Ona byla první a zároveň jediná upírka, které nevadilo stříbro, jakože vůbec ne. A tak ji v její době považovali za upíří královnu. A na důkaz toho, že je upíří královnou, dostala tiáru. Tu tiáru jí z lásky vyrobil jeden lidský mládenec. Tehdy o nás lidé věděli a žili mezi námi. Ale nemohl najít žádný kámen, jenž by vystihoval to, čím pro něj je. Pak zaslechl zvěsti o krvavém kameni, který byl uschován ve stříbrných dolech, vydal se pro něj. Avšak doly jsou poblíže pobřeží a když se vracel i s krvavým kamenem, což je mimochodem hvězdný rubín, kámen, o kterém by ti Wichiten jistě mnoho pověděla, zastihl ho příliv. Nevzal mu život, ale prochladl a na to zemřel. Předtím však ten kámen posadil do tiáry Mighty. Na smrtelné posteli chtěl, aby jejich láska pokračovala za hranicemi tohoto světa. Mighty však chtěla, aby došel klidu a odmítla jeho žádost. A tak na ní uvalil kletbu, že po svém skonu chce, aby její duše byla pohlcena kamenem do doby, než si uvědomí svou chybu. A jak to asi dopadlo, si můžeš domyslet. Hodně lidí věří, že její duše opravdu je uvězněna v tom kameni. Proto je ta tiára tak cenná, a také proto je navždy ztracená," vyprávěl jí příběh Caius. Cathlia celou dobu sledovala jeho tvář, jeho výrazy, to, jak to vyprávěl, mrazilo ji z toho v zádech.

„To zní děsivě," řekla jen nakonec.

„Je to jen příběh, Cathlio, není možné, aby člověk uvěznil něčí duši," zasmál se. Cathlia si tak jistá nebyla, její duše jí našeptávala něco jiného.

„Říkáš, že na pobřeží je stříbrný důl? Kdo by měl na pobřeží důl, vždyť to muselo být v jednom kuse zatopené," nechápala Cathlia.

„Je to pečlivě vybudované, spodní příliv se tam nedostal už po staletí," vysvětlil jí to prostě.

„Ach tak, děkuji ti, že jsi mi tenhle příběh pověděl," usmála se Cathlia.

„Nemáš zač, ale nevěř těm povídačkám tolik, podle mě není všechno pravda," ušklíbl se zvesela. „A teď bys měla utíkat na hodinu," dodal ještě.

„Ty snad taky, ne?" nechápala Cathlia, ale zvedla se.

„Můj šarm mě dostane z každého průšvihu," zazněla ještě jedna arogantní odpověď.

„Dobrá tedy," přikývla Cathlia, ještě jednou poděkovala Caiusovi a vydala se rychlejším tempem na hodinu.