Ve svitu luny

Třicátá třetí kapitola

 Uběhl týden od zrady Doriana. Celý svět nadpřirozena světlé strany se již dozvěděl o relikviích a zběhnutí Cathliina strážce. Někteří se podivovali nad tím, že zlomil Libřinu kletbu, ale většina si tuto magii nepamatovala, a po staletí od Libřiny smrti byla tato kletba přibarvována. Nejvíce však všechny děsilo, že útoky ze strany temna přestaly. Nikdo nemohl vědět, kdy se co stane.

Cathlia

Cathlia chodila jako tělo bez duše, přesně tak, jak vypadá člověk ve chvíli, kdy je zrazen nejbližším člověkem. Skoro neopouštěla dům dívek, jedině aby se zastavila za svým otcem. Margaret totiž odjela na služební cestu a Philipp potřeboval pomoct ve vile, přestože jeho a Margaretiny děti se mu snažily všemožně pomoct.

Co se týče tria, jež se o Cathlii staralo, ti měli práce až nad hlavu. Serenity se učila pomocí Caie bojovat, ačkoliv její andělská podstata se tomuto vzpouzela. Nemohla ublížit magií nikomu, ale s lukem a šípem ji to bavilo, a co víc, šlo jí to velmi dobře. Matthew a jeho smečka střídali hlídky a očekávali příchod druhé strany každým dnem, jelikož Wichiten vykouzlila runové kouzlo na předloktí každého z nich, aby i oni viděli, jak bariéra slábne. Rudovlasá čarodějka se také učila další slova, a proto se k domu radši nikdo nepřibližoval. Všichni se báli nejen ohnivých koulí, které metala, nebo vodních vírů, které pomocí Dobur zvládala, ale i dalších kouzel. Nejvíce však všechny děsilo, s jakou radostí se tato destruktivní kouzla učila.

Bariéra slábla každým dnem. Všichni její vliv pociťovali, a všichni se toho dne obávali. Rada Starších se chvíli snažila donutit mladou čarodějku, aby bariéru obnovila, ale nešlo to. Každé kouzlo je limitováno a kouzlo Wichitiny matky, stvořitelky bariéry, již docházelo svého konce.

Byl večer a celá skupina seděla u stolu. Klidně, jak jen to šlo, si povídali a bavili se. Cathlia však jen držela přívěsek a zamyšleně koukala do dáli.

„Co se děje?" dotkla se jejího ramene Serenity, to Cathlii vytrhlo ze zamyšlení. Ta jen zavrtěla hlavou a usmála se.

„Všechno je v pořádku, jen mi přijde, že je všechno napjaté. Jako by to každou chvíli mělo začít. Cítím to tak nějak ve vzduchu," pověděla popravdě tmavovlasá kněžka.

„To ti nepřijde. Bariéra to má už skoro za sebou," podotkla Wichiten v obležení svých elfenů, kteří se od ní nehnuli ani na krok. Přestože jí bylo neustále teplo, nosila nyní dlouhá trika, aby zamaskovala runy, nyní si však rukáv vytáhla. Runové znamení, které mělo mít černou barvu, bylo sotva znatelné na její bronzové pleti.

„Dopoledne bylo ještě vidět," podotkla Serenity nervózně.

„Bude nov, to se čaruje temné straně nejlépe. Třeba už teď, v tuhle chvíli, můžou být připraveni ke zlomení bariéry a útoku," Cathlii zarazilo jakým tónem to Wichiten sdělila, byl to studený tón bez strachu, bez šoku, čistě bez emocí. Chvíli si myslela, že Wichiten emoce ztratila. Opatrně se jí dotkla. Viděla to, Wichiten ze strachu všechny emoce zatvrdila, odmítala si celou tuhle pravdu o ničení bariéry připustit. Proto byla poslední dny... chladná. Podívala se na Cathlii, její modré oči byly jako otevřená kniha. Zrcadlily se tam všechny ty emoce. Chvilkový údiv vystřídal šok a poté jakýsi spokojený pocit.

Dorian

Celý hrad byl na nohou, Lucky už před několika hodinami poslala čarodějnice, aby zničily bariéru. Zašklebil se, nikdy neměl tyhle bytosti rád, ať už ty na straně temna, nebo šílenou Wichiten, poslední čarodějku dobra. Bloumal po hradu a přemýšlel, zda udělal dobře. Od chvíle, co Lucky dostala relikvie, slyšel jen, že se dočista zbláznila. Že těm krámům bude věnovat tolik času tušil, ale že se na nich stane dočista závislá, to nemohl vědět. Lucky je neustále nosila při sobě. V jejích plavých vlasech se tiára s rubínem vyjímala, své róby přizpůsobila právě onomu rubínu. Olivín nosila v plátěném sáčku u pasu, stejně tak i dýku. Zelené jedovaté oči se dočista pomátly. Zračilo se v nich šílenství, jaké snad nikdy neviděl.