Ve svitu luny

Třicátá kapitola

V první chvíli viděla vše rozmazaně. Dal se do ní studený vítr a spadlo několik sněhových vloček. Nestála však v lidském světě, to poznala. Stála uprostřed obrovských sloupů, které tvořily kruh.

„Přišla jsem pro třetí relikvii," oznámila. Chvíli se nedělo nic, až měla Cathlia pocit, že ji Wichiten poslala na špatné místo. Zvedl se ostrý poryv větru a Cathlia spatřila ženu. Byla celá v bílém, napůl průsvitná a její vlasy měly též bílou barvu. Co ji zaujalo nejvíce, byly tmavé oči, které ji podezíravě sledovaly.

„Co jsi zač?" žena měla líbezný hlas, jako jarní vánek. Cathlii došlo, že žena musí být strážce východu, živlu vzduchu.

„Jmenuji se Cathlia, dle proroctví mám porazit Lucky a nastolit mír," odpověděla, co slýchávala nejčastěji. Žena naklonila hlavu lehce do strany a neodpovídala.

„Potřebuji třetí relikvii, abych ji mohla porazit," pronesla podruhé Cathlia.

„Ano, já vím. Říkala si to už poprvé, jen nahlížím do tvého života, dítě. Relikvii nezískáš snadno, musíš si ji zasloužit. Přemýšlím, zda jsi hodna získat přízeň východu," v dálce pofukovala meluzína, a s každým slovem, které strážkyně říkala, se přibližovala.

„Živel vzduchu je o přizpůsobení. Ještě před pár měsíci jsem žila normální život, měla jsem babičku, byla v Londýně a o tomhle neměla ani tušení. Babička zemřela a já se s tím vyrovnala, odstěhovala jsem se do Irska a já nic neřekla. Zjistila jsem, že svět není takový, jaký ho znám a musím zachránit nadpřirozeno a já se nezbláznila a dělám co po mně chtějí, to není dostatečné?" Vysypala ze sebe Cathlia.

„Ano, ale stejně v tobě cítím nejistotu. Mám tu dvoje dveře, pohleď," mávla živelná žena rukou a objevily se dvoje dveře. Cathlia k nim přistoupila a otevřela první.

Viděla byt, její a babičky v Londýně, kde babička seděla na svém křesle zahloubaná do svých myšlenek, vypadalo to přesně tak, jak to Cathlia znala. Zaváhala. Kdyby těmi dveřmi prošla, ukázala by se jako zbabělec, jako někdo, kdo se neumí srovnat se svým životem. Naposledy se usmála na babičku v křesle a poté dveře zavřela.

„Nemohu si zvolit svůj starý způsob života. Na světě se dějí i špatné věci a věci co lidem život mění, proto si musím zvolit dveře druhé," odpověděla a propalovala pohledem tmavé oči v jinak bledé tváři. Žena přikývla a otevřely se druhé dveře. Nebyl to příjemný pohled, všude panoval boj, lidé obou stran proti sobě bojovali, obě strany utržily velké ztráty.

„Je tohle tvůj osud?" zeptala se žena.

„Ano, mým osudem je tohle ukončit," přikývla Cathlia.

Dveře se rozsypaly a žena Cathlii políbila na čelo.

„Byla jsi políbena strážkyní východu, jsi hodna vzduchu. Až bude nejvíce třeba, vzduch bude stát za tebou," pronesla žena tajemně a poté se zvedl ostrý poryv větru a žena se v něm rozplynula stejně, jako z něj povstala, aby ji provedla první částí živlové zkoušky. Zároveň se rozsvítil na východním sloupu znak, Cathlia usoudila, že je to znak vzduchu. V duchu se zaradovala, měla splněnou první část zkoušky. Došlo jí však, že druhá zkouška je od strážkyně ohně. A měla pravdu.

Vzduch se až moc oteplil a Cathlia sledovala, jak se z malého plamínku vynořila žena, celá v rudém. Vlasy měla až po pás rudé barvy, které praskaly při každém pohybu. Dívala se do rudých očí.

„Takže vzduch tě přijal. Nyní přicházím na řadu já, co očekáváš od mé zkoušky?" Zeptala se žena. Její ostré sykavky se zařezávaly do Cathlie.