Ve svitu luny

Třetí kapitola

První, co ji vadilo, když otevřela oči, bylo ostré světlo, které ji nutilo mrkat, než začala slzet. Cathlia ani netušila, zda slzí kvůli ostrým nemocničním zářivkám, či proto, že měla neblahé tušení ohledně zdravotního stavu své babičky. Ozval se zvuk, jak se otevřely dveře a do místnosti vešel její otec. Ani nemusel nic říkat a Cathlia z jediného pohledu poznala vše. Babička zemřela.

Tiše se rozplakala. Philipp přešel až k ní, a opatrně si sedl na okraj postele. „Moc mě to mrzí, holčičko," řekl tiše nakonec a vzal Cathlii za ruku. Dívka sebou cukla, ten dotek ji připomněl, jak ji vždy držela babička, když byla malá a toužila po své matce, která nikdy nepřišla.

 „D-děkuji," vzlykla. Philipp se na ní pokusil povzbudivě usmát. „Já...nevím co bych měla teď dělat," přiznala Cathlia nakonec. „Hrozně moc to bolí," dodala ještě a hřbetem ruky si otřela tváře opuchlé a zrudlé pláčem. 

„To neví nikdo v téhle situaci, Cath. Nicméně mluvil jsem s Margaret, do školy půjdeš až po pohřbu. Ten se koná za dva dny, vím, je to brzy, a neměl bych o tom s tebou tahle mluvit, ale myslel jsem, že budeš svým způsobem ráda, že se paní Moonová vrátila zpátky do města, které milovala a musela jej nedobrovolně opustit," řekl asi po deseti minutách její otec, zatímco Cathlia nepřítomně koukala skrze něj, což mu bylo lehce nepříjemné, ale nedokázal se na svou dceru zlobit, zemřela jí babička. On v jejím životě doposud figuroval jako částka na šeku, který posílal každý měsíc, aby se Cathlia i její babičky měly dobře.

Do místnosti vešel doktor a po krátké prohlídce prohlásil, že Cathlia může jít domů, avšak po jejím traumatickém zážitku a kvůli vyrovnání se smrtí blízkého nařídil přísný klidový režim a nenechávat Cathlii samotnou. Cathlia se začala pomalu oblékat a poté společně s jejím otcem opustili nemocnici, která toho Cathlii tolik vzala.

„Babička ti nikdy nenavrhla tykání?" došlo Cathlii, až když projížděli městem, směrem k okraji města, k vilové čtvrti, kde bydleli. 

„Ne, myslím, že mi nikdy neodpustila, že se do mě tvá matka zamilovala a od doby co otěhotněla, se mnou nemluvila ani jedna. Tvou babičku chápu, chtěla pro svou dceru to nejlepší, a to nebyl mladý student práv. Tvá matka vlastně zpočátku byla proti tvé babičce, nevím, co ji to zlomilo, že se obě odstěhovaly do Londýna, a poté co zmizela..." Philipp se odmlčel, jako by řekl více, než chtěl. Cathlia jej poslouchala. Nepřišlo by, že by babička byla ten typ člověka, co by někoho jen tak zavrhl. Nicméně chtěla na svou babičku myslet jen v dobrém, a tak přemýšlela nad všemi veselými vzpomínkami, které si spojovala s babičkou.

„Jsme doma," vytrhl ji z přemýšlení Philipp. Cathlia vystoupila z auta a tiše odešla do svého pokoje. Miriam ani Aliastair nic neříkali, dokonce i její macecha se zdržela jakýchkoliv komentářů a jízlivých poznámek. Teprve až u sebe v pokoji, když se svlékla, Cathlia si lehla na postel a s objímáním polštáře se znovu rozbrečela.

Celé dva dny do pohřbu, i na pohřbu byla jako tělo bez duše. Odpovídala, snažila se usmívat, ale i tak ji přišlo, že vše je škrobené, strojené. Přetvářka, kterou nesnášela, ji obklopovala všude. Dusila ji, poutala ji, proto ji možná i těšilo, že půjde do nové školy. Nedělala si iluze, že bude oblíbená, že si najde kamarády, ale byla to příjemná změna. Vlastně se i v duchu sama se sebou sázela, za jak dlouho ji její noví spolužáci pro její vzhled a tichou povahu odsoudí.

Večer, po pohřbu si začala připravovat pomalu věci do školy, aby vytěsnila z hlavy všechny ty vzpomínky. Těžký vzduch v kostele, kadidlo, které ji pálilo v očích, rakev i různé řeči všech příbuzných, které povětšinou viděla poprvé, jak mluvili o babičce a jejích různých životních etapách, ale hlavně myšlenky na rakev, ať již uzavřenou v kostele, či jak ji pomalu spouštěli do předem přichystané jámy.

Cathlia se ošila. A zakázala si na to myslet, zítra ji čeká škola, a bylo nutné být odpočatá, aniž by měla kruhy pod očima, nemusí působit ještě divněji, než už působila, jak si o sobě myslela.