Cody (Pátek, 3.5., 11:46)
◼▪◼
Jako první si Cody řekl, že na pohřeb nepůjde. Teď ale stál v dlouhé řadě lidí, kteří vyjadřovali upřímnou soustrast Jayově rodině vedle Jade, a z hlavy nemohl dostat babiččin pohřeb, který mu to neuvěřitelně připomínalo.
Viděl před sebou Jaysona. Stál na konci rodinné řady jakožto nejmladší sourozenec a taky si Cody všiml načesaného blonďáka za ním, což podle popisů od Jade usoudil, že bude Ryan. A taky podle toho předraženého obleku, který měl na sobě logo Armaniho nebo Gucci. V tom se Cody nevyznal.
Když vcházeli do kostela a na konec řady, Jayův pohled se potkal s Codyho. Cody viděl jeho červené oči a když ho Jay uviděl, pootevřel pusu v překvapení, i když věděl, že přijde. Protože Cody opravdu neměl v plánu chodit, jelikož Jayovu mámu potkal párkrát, ale Jayson si to přál.
Ano, Jayson si to přál.
Teda alespoň podle Jade. Cody stále s Jayem nemluvil a ani ho neviděl už přes půl roku.
Jade byla v řadě před ním. Prošla všechny členy rodiny, až se dostala k Jayovi, kterého automaticky objala a rozbrečela se, protože ho taky od září neviděla. Zatímco Cody vyjadřoval upřímnou soustrast Eddiemu snažil se vedle sebe nedívat.
Se zděšením si Cody uvědomil, že je v řadě poslední, jelikož s Jade přijeli přesně na čas. Všichni už seděli usazeni v lavičkách po celém kostele.
Když periferně uviděl, že Jade od Jaysona odstoupila a zdvořilostně se šla bavit s Ryanem, Cody se zhluboka nadechl a došel k němu.
Stáli až nepatřičně od sebe, když se mu Jayson dlouze zadíval přímo do očí. Chvíli stáli v tichu, Cody slyšel jen Jayovo hlasité oddechování, než se rozhodl promluvit: "Je mi to tak líto, Jayi, upřímnou soustrast." Jakmile to dořekl, překonal se a Jaysona objal.
Když po více než půl roce ucítil jeho tělo, jak dokonale zapadalo do jeho, Jayovy ruce kolem pasu a jeho hlava na rameni, Cody malém zapomněl, jak se dýchá. Otupěle a s pootevřenými ústy se díval před sebe, když uslyšel Jaye zamumlat: "Děkuju, že jsi přišel. Vím, že to bylo ode mně troufalé, ale děkuju."
Cody si v tu chvíli všiml Ryana, jak je s neutrálním výrazem pozoruje. Nedalo se z toho nic vyčíst, ale tak ho napadlo, jestli Ryan vůbec ví, kdo je?
Každopádně se Cody od Jaye odtáhl, aby to nebylo podezřelé. "Samozřejmě, že jsem přišel."
Jayova rodina se vydala do první řady, což znamenalo, že pohřeb za chvíli začne. Codyho srdce bilo jako o závod, když se na něj Jayson usmál. To už ho ale bral Ryan kolem pasu s tichými slovy, že by měli jít. Cody měl chuť propadnout se do země, když uviděl, jak se jeho ruka vtírá k Jayovi.
Jade a Cody si sedli do jedné z posledních lavic, kde bylo ještě volno. A i když se vážně snažil to nedělat, neustále mžoural před sebe a na místo, kde stáli Jay s Ryanem a čekali, až se všichni posadí do první lavice, aby mohli taky.
Takže Codyho mírně zmátlo, když uviděl, jak Jay něco pošeptal Ryanovi a od ostatních se oddělil. Rychlým krokem prošel prostředkem uličky, prosvištěl kolem Codyho a zmizel někde vzadu v kostele. Ryan se za ním ani neohlédl.
Cody ovšem ten pohled, se kterým Jayson utíkal, znal. Až moc dobře. Otočil hlavu k Jade, která si Jaysona nevšimla, jelikož si vypínala telefon.
"Kdybys věděla, že má tvůj bývalý přítel, kterého pořád miluješ, možná vzadu nervové zhroucení na pohřbu jeho mámy, šla bys za ním, nebo bys to řekla jeho nové přítelkyni, která si ničeho nevšimla?" zeptal se tiše, jednou nohou už venku z lavice.
Jade pohotově zvedla hlavu. "Zase? Kdy? Dělej, jdi za ním. Hned!"
Cody se nenápadně postavil a relativně klidným krokem se snažil dojít do zadní části kostela. Jakmile došel ke schodům, kde Jaye viděl zmizet, začal je brát po dvou a vyběhl nahoru.
Jako první uviděl velké varhany. Nikdo tady nahoře nebyl, jelikož varhany byly rozbité a hudba se stejně pouštěla jen z reproduktorů. Nebo jako - nikdo až na Jaysona.
Seděl před varhany na schodku s koleny u sebe a tváří schovanou. Cody si v tu chvíli vzpomněl na to, jak se Jayson sesypal minule, a to jeho máma jen ležela v nemocnici. A teď umřela, takže si Cody ani nedokázal představit, jaké to pro něj musí být.
Sám pořádně nevěděl, co dělá, když došel k Jayovi a dřepl si před něj. V hlavě mu pořád běhala myšlenka, že by tady neměl být, že by tu měl být Ryan, když položil ruku na jeho. Jay sebou cukl, ale pořád se schovával.
"Jayi," zašeptal, "to jsem já, Cody."
Jayson neodpovídal, jen dál brečel. Cody viděl, jak se třese pod nápory breku a tím, jak se snaží, aby nebyl slyšet.
Skousl si ret. "Mám pro někoho dojít?" zeptal se. "Mám dojít pro Ryana?"
Co Codyho překvapilo, byla Jayova pohotová odpověď. "Ne," vyhrkl a zvedl hlavu. Cody měl neuvěřitelnou chuť ho obejmout a už nikdy nepustit, když viděl jeho rudé oči.
Cody si povzdechl. "Měl by tady být Ryan. Ne já."
Jayson zavrtěl hlavou. "Nechoď, prosím. Jsi jediný, kdo ví, že mám takové stavy a že nejsem ani zdaleka tak vyrovnanej, jak vypadám."
Codymu hned do sebe všechno zapadlo. "Proto jsi chtěl, abych přijel," vydechl.
"Je to moc lakomý?" zeptal se Jay mezi vzlyky.
Cody zvedl jeden koutek úst do úsměvu. Beze slova se posadil vedle Jaysona a jednu ruku mu položil na záda. Tu druhou stále nechával na jeho ruce.
Dolů neviděli, ale Cody věděl, že každou chvíli pohřeb začne a že to by měl být Jayson už dole. Ten ale nevypadal, že by se mu tam nějak chtělo, ale aspoň se jeho brek uklidnil. Proto Cody oddělal svou ruku z jeho zad a přemístil ji dopředu za tou druhou. A propletl si s Jayem prsty.
Srdce mu bilo jako nikdy a doufal, že to Jay neslyší. Cody nemluvil, jelikož tohle se nestalo poprvé a věděl, že stačí, když u Jaysona jen bude. Tolik ho to vracelo do starých časů, až si myslel, že umře na místě.
Po chvíli ucítil, jak mu na rameno dopadla Jayova hlava a zkameněl. Tohle je špatně, tohle je špatně, tohle je špatně, opakoval si v hlavě.
Ale neodstrčil ho od sebe.
"Přestěhoval jsem se do Toronta, obětoval jsem pro to všechno, platil neuvěřitelné částky. A stejně to bylo k ničemu," zamumlal Jayson.
Cody si skousl spodní ret, než odpověděl. "Prodloužil jsi jí život o další rok. Takže to nebylo k ničemu a ty to víš. Místo toho, aby ten rok strávila v nemocnici, ho strávila v krásných lázních s člověkem, kterého miluje."
"Myslel jsem, že se mnou bude ještě několik dalších let. Kvůli tomu jsem já nemohl být s člověkem, kterýho miluju. Nemůžu."
Cody zavřel oči a vydechl všechen vzduch. "Neříkej takové věci."
Jayson se uchechtl. "Je to pravda. Ale teď ty máš Lucase, já Ryana. Nemluvili jsme spolu půl roku a oba jsme se posunuli. Zvykli si na život bez toho druhého."
Já ne, chtěl říct Cody, ale zastavil se. "Omlouvám se. Za to odříznutí. Jen jsem to potřeboval," řekl místo toho.
"Taky mi to vlastně pomohlo. I když to ze začátku bolelo," přiznal Jay. Zvedl hlavu z Codyho ramene a jednou rukou si otřel oči.
Cody přemýšlel, jestli se ho má zeptat na to, co mu vrtalo hlavou. Nakonec to jeho hlava zavrhla, ale jeho ústa byla rychlejší. "Vrátíš se?"
Jayson si povzdechl. "Nevím, jestli by to bylo nejlepší. Jako ten byt jsem pořád neprodal, ale nemám tady práci. A v Torontu..."
"Já vím," přerušil ho Cody. "Už tam máš život. Kamarády, Ryana."
Tak nějak to tušil. Jayson už neměl důvod se vracet, když stejně měl Cody Lucase. On Ryana. A s Codym se stejně už nebavili, takže jediný důvod, proč se vracet, by byla možná tak Jade.
Cody otevřel pusu, aby Jayovi navrhl, že by se měli vrátit, když uslyšeli na schodech kroky. Pustil Jayovy ruce a rychle se oba postavili zrovna ve chvíli, když se za rohem objevil Ryan.
Vděčně si oddechl. "Tak tady jsi," podíval se na Jaysona. Codymu nevěnoval jediný pohled. "Pohřeb začíná, čeká se jen na tebe."
Cody tiše sledoval, jak Ryan došel k Jayovi a vzal ho úplně stejným způsobem, jako předtím. Jenže teď tu byli jen oni tři, nikdo jiný, a Codyho bolelo srdce. Ryan se očividně nezajímal o to, co se stalo, jen Jaysona začal odvádět pryč.
Když zabočovali na schodiště, Cody si teprve všiml té malé stříbrné věci, která se Jayovi zaleskla na ruce. A uvědomil si, že to je prsten, který si Cody sundal už hodně dávno.
Jenže Jayson si ho nesundal nikdy.
◼▪◼
Tak jo. Tady to je. Něco. A já se těším na psaní další kapitoly :))