Nakonec jsem zůstala sedět s Carol na lavičce a mé oko zdobil krásný, modrý monokl. Po záchraně mé maličkosti mě začala učit pár základních kroků ze sebeobrany. Takže až příště potkám ty kluky, tak jim natrhnu zadek. Možná, nebo se jim vyhnu velikým obloukem.
„Joy? Nedala bys mi ještě jednu šanci?" Ozvala se nečekaně Carol. „Myslím, že jsme začali špatně a mě to docela mrzí."
Vykulila jsem na ni oči a úctyhodnou chvíli na ní zírala. Vlastně když jsem tam s ní byla, tak jsem ani nepřemýšlela, jaké orientace je. Snad bych si troufla říct, že jsem se s Carol cítila dobře. Zamrkala jsem a bez promyšlení jsem vyhrkla odpověď.
„Já ti druhou šanci dám. Je spíš otázka, zda ty dáš další šanci mně?" Nervózně jsem se usmála.
„Samozřejmě že dám." Zářivě se usmála. „Jen dotaz. Co máš proti homosexuálům?"
Záda mi přelili krůpěje potu, zhluboka jsem se nadechla. Jelikož jsem Carol plně nedůvěřovala, nebyla jsem si jistá, jestli jí mám ten příběh vyklopit nebo ne. Jenže zase jsem jí nechtěla lhát. Ten příběh znali jenom moji rodiče a Blair. Ani Thomas ho neznal, i když se bavíme docela dlouho, teda pokud mu to jeho holka neřekla. Avšak jsem cítila silnou potřebu to někomu vyklopit. A tak přes všechny pochyby jsem ji o Deanovi pověděla.
„To je mi velice líto." Povzdechla si. „Nevěděla jsem to."
„Bylo by divný, kdy bys to věděla." Zasmála jsem se. „Proto jsem byla na tebe, tak nepříjemná."
Mírně zvedla koutky do úsměvu. „Myslím, že chápu tvoje jednání. Nereagovala bych stejně, ale mám pocit, že ti rozumím."
Poté nějak došlo k tomu, že jsme zůstali sedět na lavičce až do večera. Povídali jsme si o všem možném, smáli jsme se na celé kolo, já jsem ukazovala na hezké kluky a Carol zas na pohledné dívky. Rodiče byli ujištěni o mojí bezpečnosti. Blair se po několika hodinách strachovala, kde jsem a volala mi, proč jsem odešla. Já jsem ji jen uklidnila, a dál se věnovala své nové kamarádce.
Odpuštění nad to není, vykašli se na truchlení.
S týdenním zpožděním. Kdo pozná z jaké písničky je úryvek na konci, má u mě malé bezvýznamné plus.