Slyším otravný zvuk budíku na mém mobilu... Nahmatám ho a budík vypnu. Následně jsem si sedla a promnula rukama oči, abych se probrala.
„Nikam se mi nechce," zabručela jsem sama pro sebe a neochotně se vyhrabala do šatny. Oblékla jsem si černé jeansy s roztržením na kolenech, bílé triko s šedým znakem Nike uprostřed, černou koženku a vydala se do koupelny. Umyla jsem si obličej, vyžehlila vlasy a vzala si líčení. Dala jsem si trochu korektoru, pudr, řasenku a lesk na rty.
Když jsem byla konečně se sebou spokojená, šla jsem na snídani.
„Dobré ráno," pozdravila jsem mamku a vzala si jablko a banán.
„Ahoj Niky, běž prosím tě vzbudit Briana, jinak přijdete pozdě," usmála se na mě a já přikývla.
„Vzbuď se, Růženko, jde se do školy," křikla jsem ode dveří na něho.
„Ještě pět minut," zabručel do polštáře a přetočil se na druhou stranu.
„Žádných pět minut, makej vstát z té postele nebo vezmu kýbl s vodou," uchechtla jsem se a šla k jeho posteli.
„Myslím to vážně," svraštila jsem obočí a on si povzdechl.
„Vždyť jo. Už vstávám, prosím tě," neochotně vstal a jen v boxerkách šel do kuchyně.
Musím říct, že kdyby nebyl můj brácha, tak už po něm skočím...
Šla jsem do pokoje a při tom kousala jablko. Přejela jsem na telefonu sociální sítě a pak šla dolů.
„Jdeme?" Zeptal se mě teď už oblečený bratr a já přikývla. Nazula jsem si svoje černé NIKE tenisky a šla k našemu autu. Jela bych i sama, ale nevím, kde je škola, takže to nechávám dneska na bráchovi.
Vyjeli jsme a během ani ne deseti minut jsme už parkovali u školy.
„Připravená, kočko?" Usmál se na mě a já přikývla.
„Jo, jdeme?"
Vystoupili jsme z auta a šli do školy. Všichni se na nás dívali, ale já ty pohledy ignorovala a následovala Briana do ředitelny. Brian už tady byl včera, takže se nedivte, že se vyzná.
Zaklepali jsme a následně vešli.
„Dobrý den," sborově jsme s bráchou pozdravili.
„Dobrý den. Vy jste určitě sourozenci Lorrenz, viďte?" Usmál se postarší pán a my přikývli.
„Těší mě. Jsem ředitel Lofmaier," potřásl si s námi rukou a my si sedli na židle za stolem naproti němu.
„Takže. Vítám vás u nás na škole. Snad se vám tady bude líbit. Učebnice máte dány ve vaší skříňce, kterou vám za malý moment ukážu. Vy, Briane, jste ve 3.C a vy, Nikito, jste ve 2.A" domluvil a já ho přerušila v pokračování. „Prosím, říkejte mi pouze Niky nebo Nik. Oslovení Nikita moc nemám v lásce," nevinně jsem se usmála a on chápavě přikývl a nic nenamítal.
„Dobře tedy. Teď prosím pojďte za mnou. Hodina už začala," dokončil svůj monolog a vydali jsme se ke skříňkám.
Překvapivě máme s Brianem skříňky naproti sobě, takže se nemusíme pak dlouho hledat.
„Nejprve odvedu vašeho bratra do třídy a následně vás," usmál se na mě a já přikývla.
Lofmaier vešel do učebny 3.C a my stáli na chodbě. Po chvíli ředitel zavolal bráchu a já si povzdechla.
„Neboj, Nik, bude to v poho," objal mě a vešel do třídy.
„Měj se, kočko," zamával mi ve dveřích a já mu to oplatila.
„Zatím ahoj,"
Po pár minutách jsme stáli s říďou u mojí učebny, zdá se a opět to proběhlo jako předtím.
Po vyzvání jsem vešla a naskytl se mi pohled na 25 lidí cca.
„Toto je Nikita Lorrenz, vaše nová spolužačka. Chovejte se k ní slušně a asi víte zbytek," mrkl na ostatní a odešel ze třídy.
„Dobrý den, Nikito, jsem učitelka Swanová. Nechceš nám o sobě něco říct?" Usmála se na mě a já jen otráveně protočila očima.
„Fajn... Jmenuju se Nikita Lorrenz, ale raději mi říkejte Niky nebo Nik, včetně vás paní učitelko, smím-li poprosit- mrkla jsem na ni a uslyšela tlumený smích- Přestěhovala jsem se sem z Evropy, ale původně jsem z Arizony. Nesnáším debilní kecy a to myslím stačí. Kam si mám sednout?" Uchechtla jsem se a učitelka ukázala na předposlední lavici u okna.
„Sedněte si prosím vedle slečny Stevans nebo pana Barnese," ukázala i na lavici jednoho kluka, který mě propaloval pohledem. Někoho mi strašně připomínal, ale nevěděla jsem, koho. Zvolila jsem si možnost A, což byla Černovláska výškově asi jako já.
Sedla jsem si k ní a odložila si věci.
„Ahoj, jsem Lora," usmála se na mě a já jí úsměv oplatila.
„Já Nik, ale to už asi víš," přikývla a obě jsme se začaly věnovat učivu.
Cítila jsem na sobě něčí pohled, takže jsem se otočila a pohled mi zůstal na tom klukovi v zadní lavici u dveří.
Rozbušilo se mi neuvěřitelně srdce. Dostala jsem nehorázný strach, ani nevím proč. Stále mě propaloval svýma černýma očima. Nehodlala jsem uhnout pohledem. Nevím, proč mi tak naháněl strach, ale vím jedno. Odněkud ho znám, i když vím, že to není možné. Strašně mi připomíná někoho, ale koho?...
Uslyšela jsem zvonek, který mě vysvobodil z utrpení. Ten divný kluk se jen ušklíbl a vyšel ze třídy.
„Co to bylo za kluka?" Zeptala jsem se Lory a ukázala na mizejícího kluka na chodbě.
„To je Dylan. Bývalý kapitán fotbalového družstva. Rád láme holkám srdce," uchechtla se a já protočila očima. ,,Takže děvkař," řekla jsem, jakoby nic.
„Jo, ale raději se mu vyhýbej. Je takový, že na kterou si ukáže, tak ji má a bojím se, že tebe si jako kořist taky nenechá ujít," drkla do mě loktem a já se zasmála. ,,Neboj se, tak moc neklesnu," mrkla jsem na ni a vyměnila si učebnice.
Naštěstí s Lorou máme skříňky u sebe. Koukám, že tady jsou nějak moc všichni blízko sebe ve všech ohledech.
S Lorou jsme šly k další učebně a cestou se moje oči střetly s Dylanovými a já dostala husí kůži. Stál opřený o skříňku, obklopený dvěma zmalovanýma, zřejmě courama, a několika kluků. Znechuceně jsem zakroutila hlavou a následovala Loru.
Vedly jsme do učebny biologie a sedla si do lavice pro tři.
„Nik, toto je Chloe, bude s námi sedět v biologii, ok? Je z 2.B, takže proto ji ještě neznáš ani od pohledu," ukázala na blondýnku, která nevím ani jak, už seděla vedle mě. Což znamenalo, že jsem seděla uprostřed.
Porozhlédla jsem se po ostatních lidech a opět jsem našla Dylanovi oči upřené na mě. Co má sakra za problém?... Seděl mezi nějakým blonďákem a hnědovlasým klukem. Moc jsem nepostřehla přesný vzhled těch dvou... Soustředila jsem se jen na toho, co seděl uprostřed. Dylan.
Měl mírně rozcuchané hnědé vlasy s náznaky tmavě modrých pramenů. Dokonalé rysy obličeje a červené plné rty. Obočí dokonale přírodně tvarované... Bože, to se i na obočí dívám?... Pleť tak akorát opálenou a ty oči... Černé a temné jako havran. Snad je to syn démona nebo on sám je démon... Nebo asi blázním, taky možnost.
Odtrhla jsem od něj oči a soustředila se na zápisky na tabuli. Rychle jsem opsala to nejdůležitější, a pak už byla myšlenkami opět jinde.
Prosím, ať už ten den skončí...
Po skončení poslední hodiny jsem s Chloe a Lorou šla na oběd a tam očima našla bráchu. Usmíval se na mě a ukázal na volnou židli. Chápavě jsem přikývla a vzala si tác s jídlem. Sedla jsem si k němu spolu s holkami a objala ho.
„Čau, kočko, tak jak šel první den?" Usmál se na mě a dal mi pusu do vlasů.
„Celkem v pohodě, co ty?"
„Nebylo to nejhorší. Jo málem bych zapomněl, toto je Zack, Cody a Tayler. Kluci, toto je moje ségra Nikita, ale říkejte ji raději Niky nebo vás asi zabije. Věřte mi, neriskujte," uchechtl se a já jen protočila očima a kývla hlavou na pozdrav.
„Brácha, myslím, že je teď řada na mě. Toto je Chloe a Lora. Holky, toto je můj brácha Brian," Chloe se na Briana dívala s vykulenýma očima div, že jí nevypadly, zatímco Lora se jen usmála a kývla na něj.
„Teda, Briane, nečekal bych, že bude tvoje ségra tak moc k nakousnutí," uchechtl se Tayler.
„Nech si zajít chuť," mrkla jsem na něj a zakousla se do jablka.
„Klid, Nik, dělám si srandu," dal ruce do obraného gesta a my ostatní se začali smát.
Po obědě jsme se všichni rozešli a já jela s bráchou konečně domů.
„Jaký máš názor na kluky?" Zeptal se mě po chvilce jízdy.
„No, všichni jsou v rámci možností idioti, ale jinak jsou fajn. Pro tebe akorát," uchechtla jsem se.
„Ale i když... Ten Cody není zas tak špatný, klidně bych si dala říct," schválně jsem si do něj rýpla.
„Ale no tak, ségra," Otráveně protočil očima a já se začala smát jako umanutá.
„Neboj se, prosím tě, byl to vtip," mrkla jsem na něj. Byla sice pravda, že Cody je sexy, ale asi nic pro mě.
Byl hnědovlasý s modrými oči, plné rty a roztomilý úsměv. Tričko mu rýsovalo svaly... No, co dodat, prostě typický namachrovaný frajírek...
Přijeli jsme domů a já okamžitě zalezla do pokoje.
Lehla jsem si na postel a rozhodla se už dneska nevstat. Bohužel se mé plány pokazily po dvou hodinách, když mě brácha zavolal, ať jdu na večeři.
Neochotně jsem vstala a vydala se ze schodů. U předposledního jsem však omylem zakopla o vlastní nohu a spadla na bráchu. Ten to jen tak tak ustál a začal se smát. ,,Promiň, to nebylo v plánu," začala jsem se smát s ním a stále jsem visela na jeho zádech.
Vyzvedl si mě víc na koníka a šel se mnou do kuchyně.
„Fajn, další pád riskovat nebudu," uchechtl se a vešel do jídelny.
Konečně mě pustil a já si sedla ke stolu. Do nosu mě praštila vůně lasagní a mně se začaly sbíhat sliny. Celou porci jsem doslova zhltla a pak šla umýt nádobí," Ještě jsi mi neřekla, jak ses měla první den ve škole," ocitla se vedle mě máma a utírala umyté nádobí.
„Fajn. Co ty?" Nechtěla jsem se bavit o tomto tématu...
„Jako vždy a všude," usmála se a já vypla vodu a s polibkem na mamčině tváři jsem šla do koupelny a napustila si vodu. Ponořila jsem se do vody a relaxovala. Chvíli mi to šlo, ale pak se mi začaly v hlavě objevovat události z dnešního dne. Noví spolužáci, holky, škola a... Dylan.
Něco je na něm divné a já nevím, co. Vypadá jako normální středoškolský kluk... ehm teda děvkař, ale stejně je na něm něco divného. Mám z něj strach, jaký jsem už dlouho neměla. Připomíná mi někoho, ale nevím koho. Když se naše oči střetnou, tak se zastaví čas a všechno, jakoby se ztrácelo v temnotě. Nevím, proč mi to připomíná moje vzpomínky na život v Arizoně. Vždyť je to blbost, aby mi připomínal tolik můj starý život...
Vylezla jsem z vany a převlékla se do obvyklého oblečení na spaní, což obsahovalo volné tričko a šortky.
Vyčistila jsem si ještě zuby a zalezla do postele.
Snad mě ten blbý pocit přejde, až se vyspím.
To byla moje poslední myšlenka, než jsem propadla snům. Po dlouhé době však nebyly tak klidné jako doposud.