Varsiko seděl ve velké stříbrné kleci. Má asi přibližně půl hodiny, než ho Bork-wuse zabije. Je zajímavé, že se nebojí. I přes ten pocit, že ví kdy přesně umře. Poposunul se do rohu klece a opřel se tam. V té kleci s ním bylo více lidí. Pozorovali ho. Povídali si o něm. On však nic neřekl.
Polobůh se usmíval. Byl spokojený, konečně ho má v kleci. Brzy bude Varsikovu duši vlastnit on. Vysmíval se mu. Varsiko se na něj jen letmo podíval.
„Noták. Seznam se se svými spolu zajatci. Máš na to už jen třicet minut. Ummm... promiň. Ani to už ne." začal se opět smát. Otočil se k Varsikovi zády a odcházel pryč. Variko vstal a začal přecházet po kleci. Začínal být nervózní. Byl právě uprostřed, když na své hrudi ucítil tlak a pak ho nějaké kouzlo odhodilo zpátky do rohu. Myslel si, že to udělal Bork-wuse.
Opřel unaveně hlavu o klec. Pomalu dýchal, aby se uklidnil. Slunce začalo vycházet a to znamenalo, že brzy už bude po smrti. Jeho přátelé už byli dávno pryč. Byl rád, že neuvidí jeho smrt.
Před Varsikem se objevila zlatá koule veliká asi jako ukazováček. Z té koule šlehaly malé zlaté cancoury. Vypadalo to jako miniaturní slunce. Koule se začal zvětšovat, až byla půl metru veliká. Uprostřed této koule začalo zářit fialové světlo. Celá začala pomalu fialovět.
Najednou si toho polobůh všiml. Začal hned křičet. „Né! To né!" Utíkal ke kleci, kde zatím Varsiko šel blíž k té zvláštní kouli. „Nemůžeš si ho jen tak vzít, Izri!" řval rozzuřeně.
Varsiko pohlédl na poloboha, který právě odemykal klec. Varsiko se na něj ušklíbl a dotkl se jednoho z cancourů. Ten ho silně uchytil a stáhl ho celého do té fialové koule. Varsiko dlouho nevěděl o světě. Jako by neexistoval. Pak se najednou probudil uprostřed jednoho z nejděsivějších lesů.
Byl v lese Akaaesu.