Na obrázku Sisi.
Středa 5:20 ráno.
Roselle je spoutala kouzly a nechala je být v nějaké místnosti ležet na zemi. Když se konečně Sisi probudila, rozhlédla se. Hned si všimla Roselle sedící na dřevěné židli. „Kde to jsme? Proč nás tady držíš?“ Rozhlédla se po tmavé místnosti.
„Jste moji zajatci." Řekla šťastně a celou si mne prohlédla nadřazeným, přímo až arogantním pohledem. „Myslela jsem, že lovci budou chytřejší... vy jste asi výjimka.“ Ušklíbla se.
„Okey, víš co? Pusť Lolu a Bellu a já ti tu zůstanu na hraní. Dobře?“ Dívala se na ní prosebně.
„A proč bych to měla dělat?!“ Rozkřikla se, ale dál Sisi zamyšleně pozorovala.
„Protože já vím všechno a oni nic." Řekne prostě a pak pokračuje v přemlouvání dál. „K čemu ti jsou? Já jsem lovec. Jmenuji se Sisi Manivelová. Nech je prosím jít... klidně jim vymaž vzpomínky na tenhle dům! Jen je nech být... prosím.“ Vyhrkla.
„To s těmi vzpomínkami není špatný nápad.“ Usmála se na Sisi. „Stejně si myslím, že Warsy bude chtít jen tebe. A když se chceš obětovat… budiž je to tvoje rozhodnutí.“ Řekla slastně. Vychutnávala si to. Zvedla se a odešla z pokoje. Někde za zdí se ozvala obrovská rána. Rozpršelo se. Bylo slyšet, jak déšť bubnuje na slklo okna. „Bouřka.“ Zašeptala. Zase se rozlétli dveře, v nich stál připoutaný Varsiko. „Tebe už pustila?“ Pousmála se.
„Ne. Do vchodu hlavních dveří vykouzlila kouzlo a teď kromě ní a Tonyho tam nikdo neprojde.“ Ušklíbl se.
„Aha. Proč jsi přišel?“ Zadívala se mu do obličeje.
„Protože nemůžeš třináct hodin a patnáct minut ležet na jednom místě.“ Zasmál se.
„Cože?! Tak dlouho tu ležím? Kolik že je hodin? Musím jít domů a pak do školy!“ Varsiko se jí smál. „Čemu se jako směješ?!“ Rozčíleně na něj koukala. Nechápala ho.
„Tobě.“ řekl a smál se dál. „Ty... jsi zajímavá, Sisi. Nejdříve se chceš obětovat pro své kamarádky, potom chceš jít domů, abys mohla do školy a pak je tu jedna věc, o kterou se nebojíš.“ Prohlížel si jí. Přivřela oči.
„O co?“ ptala se ho odhodlaně.
„O SVŮJ ŽIVOT.“ Pousmál se a opustil pokoj.
18:00
Policie hledala po lesích tři dívky. „Našel jsem je!“ Vykřikl policista a vzal do náruče jednu z nich. Rychle spěchal ke kapitánovi. Další policista vzal do náruče tu druhou. Obě dvě byly poškrábané jak od kočky. Bella měla zlomenou nohu a Lola zlomenou klíční kost a vykloubené rameno. Rychle je odvezli je do nemocnice a tam se bavili o třetí holce, která byla stále nezvěstná. Rodičům volali, že se našli Lola a Bella, ale že Sisi ještě nemají. Po ní jako by se slehla zem. Bella se vzbudila se sádrou na pravé noze. Rozhlédla se okolo sebe. Uviděla svou maminku a nějakého pána. Byla zmatená. Nic si nepamatovala. Nevěděla, kde je a jak se sem dostala.
„Kde to jsem?“ Zeptala se a byla vystrašená. Mamka k ní hned přiběhla.
„Jsi v pořádku? Co se stalo?“ ptala se a držela jí za ruku. Měla opuchlý obličej. Jistě, že to bylo od pláče.
„Ahoj jsem od policie. Mohla bys mi prosím říct, co se ti stalo?“ Ptal se a stál u ní.
„Co?“ ptala se ho nechápavě. To snad ani policista nevěděl, co se jí stalo?
„Nebo. Proč jsi byla v tom lese?“ Snažil se z ní vymámit odpověď. Její mamka přikývla na důkaz toho, že může mluvit opravdu o všem, co se stalo.
„Co? Já to nechápu. Já v lese nebyla! Opravdu ne! Ze školy jsem šla domů!“ Vykřikla vystrašeně na toho pána. Nelíbilo se jí, že neví, co se jí stalo. Musí si teď o ní myslet, že si vzala drogu, nebo byla opilá. „A proč jsem vlastně v nemocnici?! Nic mi přeci není!“ Rozhlédla se. Chtěla si stoupnout. Začala hodně panikařit.
„Pšššššš…..“ uklidňoval jí policista. „Tak dobrá jen mi řekni pravdu. Šla jsi do toho lesa s Lolou a Sisi. Našli jsme jen tebe a Lolu. Kdepak je Sisi?“ Mírně jí vysvětloval. Bella se koukla na hodiny. Bylo 8:55.
„Tak teď je asi ve škole.“ Pousmála se. Nebyla hloupá.
„Ne opravdu Bello. Co se stalo? Byla jsi celá poškrábaná a máš zlomenou nohu.“ Pozoroval jí.
Bella zavřela oči a viděla jakousi vzpomínku na les. Nechápala to. Vše v té vzpomínce bylo rozmazané. „Počkat. Už si na něco vzpomínám.“ Řekla, když už chtěl policista odejít. Rychle se otočil a přešel blíž.
„Poslouchám. Povídej.“ Pobídl jí k tomu, aby mluvila.
„Já, Lola a Sisi jsme se domluvily, že se sejdeme ve 14:00 v lese i s Nelou, ale ta nepřišla. Tak jsme spolu šly bez ní. Sisi nám v lese chtěla něco ukázat, ale už nevím co. A vlastně jsme tam šly někomu na pomoc.“ Zapřemýšlela se. „Jo! Šlo o toho kluka!“ Pousmála se. Konečně si na něco vzpomínala.
„O jakého kluka? Jak se jmenuje? Kolik mu je? A kde bydlí?“ Ptal se jí.
„Nevím, jak se jmenuje. Je mu asi kolem tři sta osmdesáti let a bydlí v tom lese.“ Pousmála se a přemýšlela o něm.
„Tři sta osmdesát let?! Proč si ze mě děláš srandu?!“ Rozčílil se policista. „Myslíš, že je to vtipné?! A myslíš, že na tyhle fórky mám náladu?!“ Policista na ní křičel, ale ona ho neposlouchala. Pořád přemýšlela o tom lese a co se dělo v něm. Policista odešel a Bella seděla zapřemýšlená a ani mamku neposlouchala.
Lola se probudila později a také u ní seděl policista. Ona jelikož byla člověk si nic nepamatovala. To Bella si na to po částí vzpomínala, jelikož byla lovcem. Policie pořád hledala Sisi, ale zatím marně. Do hledání se připojili i obyvatelé města. I vrtulníky létaly a hledaly její tělo. Koukali se i po údajném chlapci, ale zatím nic.
Sisi šla pomalu po schodech dolů s Varsikem, zastavila se úplně dole, kvůli Roselle, která stála před ní. Sisi měla pořád svázané ruce. Varsiko už ne. „Co tu děláte?!“ zařvala a koukla na Sisi.
„Já. Šla jsem se projít po domu.“ Usmála se.
„Cože?! Máš být v tý místnosti!“ Vykřikla Roselle.
„Je to moje chyba! To já jsem jí vzal z toho pokoje!“ Rozkřičel se Varsiko a proměnil se ve vlčí Neko. Vrčel na ní. Ona se na něj jen podívala.
„Tak tedy dobrá. Máš jí na starost.“ Řekla mu a odešla. On se jen usmál. Sisi na něj koukala a prohlížela si ho.
„Ty bys jí zabil jen kvůli mně?“ Ptala se ho. Vyčkávala na odpověď.
„No jistě, že ano.“ Sisi ho objala. Její srdce prudce bilo. Cítila se tak šťastná, když byla u něho.
Najednou zvedla hlavu a políbila ho.
